„Roli Husáka zatím neznáme, je pro nás příliš nečitelný,“ přiznal v roce 1968 sovětský vůdce Leonid Brežněv, ale přesto o pár měsíců později posvětil jmenování Gustáva Husáka do čela KSČ, čímž z něho udělal nejmocnějšího muže Československa. Ten 17. dubna 1969, přesně před 55 lety, definitivně ukončil naděje na pokračování obrodného procesu Pražské jaro. To bylo nejprve rozmetáno invazí vojska států Varšavské smlouvy v srpnu 1969 a 17. dubna dokonáno tím, že z čela KSČ zmizela hlavní tvář této obrody, dosavadní první tajemník Alexandr Dubček.
Historikové soudí, že právě tímto střídáním na postu nejvyššího politika komunistické strany započala normalizace, která životy obyvatel Československa ovlivňovala dalších 20 let. Během ní byla tolerována přítomnost sovětských vojsk v tuzemsku, za odlišné politické názory padaly nepodmíněné tresty, odpůrci vládní linie byly odsouvání na okraj společnosti a leckdy i nuceni k emigraci. Normalizace skončila až nástupem sametové revoluce, kdy Husák složil funkci prezidenta republiky a sama KSČ se vzdala vedoucí úlohy ve společnosti.
Nové poměry roku 1989 pak vynesly znovu na výsluní Alexandra Dubčeka, který se stal předsedou Federálního shromáždění. Ovšem ani on, ani Husák pád komunismu dlouho nepřežili. Husák zemřel v roce 1991 a Dubček pouhý rok po něm.
