Benito Mussolini, podobně jako Adolf Hitler, se nestal diktátorem přes noc. Po několik let pracoval s pomocí svých spojenců v mezích italské ústavy, čímž postupně erodoval demokratické instituce, až nakonec přišel okamžik, kdy je zcela zrušil. Tento zlom nastal 3. ledna 1925, kdy Mussolini v proslovu k italskému parlamentu prohlásil, že přebírá veškerou moc.
Mussolini začínal jako učitel a socialista, ale po první světové válce se stal vůdcem rostoucího fašistického hnutí. Itálie byla po válce v politickém chaosu, militantní skupiny a gangy se střetávaly o novou podobu politického uspořádání. Mussoliniho blízký spolupracovník založil fašistickou paramilitární skupinu Černé košile, která díky strachu z komunistické revoluce operovala bez zásahu státu. V roce 1921 byl Mussolini zvolený do parlamentu jako lídr Národní fašistické strany.
Po Mussoliniho zvolení Černé košile pochodovaly na Řím a požadovaly, aby král jmenoval Mussoliniho premiérem. Král Viktor Emanuel III. se rozhodl ignorovat žádost premiéra Luigiho Facty o vyhlášení výjimečného stavu, čímž otevřel Mussolinimu cestu k moci. Fašisté a jejich umírnění spojenci začali bourat demokratické instituce a Mussolini se stal diktátorem na rok. Zároveň se začal spojovat s armádou a fašistickým hnutím, podnikl privatizační kroky a přijal protisociální legislativu.
V roce 1924 vedla vražda socialistického lídra Giacoma Matteottiho k bojkotu parlamentní opozice a vyvolala u fašistů pocit, že jejich chvíle přišla. 31. prosince vydali Mussolinimu ultimátum, které on 3. ledna 1925 přijal. Ve svém proslovu prohlásil: „Já, a jen já, přijímám politickou, morální a historickou odpovědnost za vše, co se stalo.“ Tento krok znamenal, že vyzval soudy, parlament a samotného krále, aby nevyzývali jeho autoritu. Nikdo nezasáhl, a tak Mussolini od tohoto momentu mohl vládnout jako diktátor, známý jako Il Duce.
Mussoliniho vláda se stala synonymem pro potlačování svobody a brutální represe. Spojil se s nacistickým Německem a zapojil Itálii do druhé světové války.
