Hráč, Chtěl jsem mít, Vodopád prázdných slov, Parta, Kdo z nás je vinný, Bílá hůl – to je jen několik skladeb, které patří k pokladnici tuzemské hudební kultury osmdesátých let. Za všemi stojí jeden člověk, Richard Kybic. Rodák ze západočeského Chrástu s nimi dosáhl celorepublikové popularity, která měla však pevné ohraničení. Skončila přesně na den před dvaceti lety. 12. května 2003 totiž Kybic podlehl rakovině mozku, s níž bojoval celý rok, a na kterou krátce předtím zemřel i jeho otec. Muzikantovi v té doby bylo pouhých 53 let.
Kybic začínal s hudbou v sedmdesátých letech u západočeského Bumerangu, kde na postu kytaristy proslul jako český Ritchie Blackmore. V roce 1981 po krátkém angažmá u Petry Janů si jej vybral textař Ladislav Vostárek pro nový projekt Jiřího Vondráčka, bratra Heleny Vondráčkové, kapelu Turbo. Vondráček však brzy z Turba odešel a Kybic se stal lídrem souboru. V druhé polovině osmdesátých let se už Turbo pravidelně umisťovalo na předních místech ankety Zlatý slavík.
Sametová revoluce však znamenala pro kapelu stopku a její členové se rozprchli po vlastních podnikatelských aktivitách. Kybic si v tu dobu otevřel velkoobchod s hračkami. K hudbě se vrátil až v roce 1998, kdy Turbo vystoupilo jako předkapela před britskými Uriah Heep a Slade. Comeback pak potvrdilo i album Jsou stále v nás, které však už nemocný Kybic natočil s vypětím všech sil. Hrob má Čechticích u Vlašimi vedle další významné hudební osobnosti českých rockových dějin, basisty Katapultu Jiřího Dědka Šindeláře.
