Když se 1. února 1985 dožil Artur London 70 let, mohl při tomto životním jubileu mluvit o velkém štěstí. Byl totiž jeden ze tří obžalovaných, kteří stanuli v soudní síni po boku někdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, který unikl trestu smrti. Pro něho to byl skoro zázrak, protože o celou věc se živě zajímal i sovětský vůdce Josif Stalin, který trval na tom, aby všichni účastníci procesu dostali hrdelní trest. Nakonec odešel s doživotím, které se nakonec změnilo v mnohem kratší dobu pobytu za mřížemi. Po 20. sjezdu sovětských komunistů, kde Nikita Chruščov začal odkrývat zločiny stalinismu, československý Nejvyšší soud zrušil Londonův rozsudek a odsouzence poslal v roce 1956 domů.
London však zůstal i poté členem strany. Do té vstupoval už začátkem 30. let, kdy byl pod silným vlivem svého otce, Emila Londona, jenž byl zakládajícím členem KSČ. I když se považoval za diplomata, byl spíše revolucionářem a odbojářem a proto poté, co v Moskvě vstoupil do služeb Kominterny, odjel v roce 1937 do Španělska, aby se na straně interbrigád zapojil do tamní občanské války. Po vypuknutí druhé světové války působil v odbojových skupinách ve Francii, za což následně skončil v koncentračním táboře Mauthausen. Právě západní působení před válkou a během ní, se mu nakonec skoro stalo osudným.
Když totiž komunisté začali hledat koncem 40. let nepřátele ve vlastních řadách, černého Petra si vytáhl i on. Byl podroben fyzickému i psychickému mučení a po šesti měsících donucen k přiznání se ke špionáži, titoismu a dalším zločinům. Proč zrovna on, jako někdejší náměstek ministra zahraničí, popraveného Vladimíra Clementise unikl oprátce, nebylo dosud spolehlivě vysvětleno.
London, kterému bylo členství ve straně vráceno už v roce 1956 a o 12 let později mu byl udělen Řád Československé republiky, dožil ve Francii, kam odešel se svou manželkou, rodilou Francouzskou. V tamním hlavním městě Paříži zemřel 7. listopadu 1986.
