Od 70. let vědci pozorují tmavé šmouhy na stěnách marťanských kráterů a úbočích. Tyto pruhy zvané RSL, často dlouhé stovky metrů, se objevují a mizí v pravidelných cyklech a v některých případech se vracejí každoročně na stejná místa.
Tým vědců z Brownovy univerzity a Univerzity v Bernu využil strojové učení ke zpracování více než 86 tisíc satelitních snímků. Vytvořili vůbec první globální mapu těchto útvarů na Marsu s více než půl milionem zaznamenaných šmouh. Porovnáním s databázemi o teplotách, větru, vlhkosti i sesuvech hornin pak analyzovali, za jakých podmínek vznikají.
Výsledky, publikované v prestižním časopise Nature, naznačují, že šmouhy nesouvisí s vodou, mrazem ani změnami teploty. Mnohem častěji se vyskytují v oblastech s nadprůměrnou prašností, silným větrem a častými dopady meteoritů. Může jít o důsledek otřesů nebo poryvů větru, které naruší vrstvu jemného prachu.
Podle autorů studie je pravděpodobnější, že jde o zcela suché geologické jevy. To znamená, že oblasti s RSL nejsou tak citlivé na kontaminaci lidskou technikou, jak se dosud předpokládalo. Díky velkým datům tak mohou vědci lépe rozhodovat, kam vyslat sondy bez rizika narušení případného života.
„Naše analýza nenašla žádné důkazy o přítomnosti vody,“ shrnul výsledky výzkumu hlavní autor Adomas Valantinas. Přesto studie přináší cenné poznatky a ukazuje, jak lze kombinací dat a umělé inteligence zpřesnit zkoumání jiných planet. Vědecký přístup tak vítězí nad dřívějšími spekulacemi.
