Přestože věděla, že ji čeká nejtvrdší trest, rozhodla se Milada Horáková neemigrovat a zůstala v Československu, ačkoliv se kolem ní už stahovala smyčka Státní bezpečnosti. Právě příslušníci komunistické tajné služby si pro ni, jako bývalou poslankyni Národního shromáždění, přišli do její kanceláře v Masné ulici, když se psal datum 27. září 1949. Tehdy, před 75 lety, to byl poslední den, který, alespoň částečně, Horáková prožila na svobodě.
Poté už jen následovala řada výslechů, při kterých se bývalá členka tehdy už zakázané, národně socialistické strany, doznávala k tomu, že chtěla změnit poměry v republice a dokonce k tomu, že usilovala o život prezidenta Klementa Gottwalda a prvního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. Na jejích výpovědích byl postaven proces, který vešel do dějin a na jehož konci byly čtyři rozsudky trestu smrti. Jeden z nich právě pro Horákovou.
Tečku za celým procesem udělala až poprava z 27. června 1950, přestože o milost žádal napříkald Albert Einstein nebo Elenaor Rooseveltová či Winston Churchill. Kromě Sovětského svazu a Albánie, byla Horáková jedinou ženou, která během komunistických procesů přišla o život na šibenici. Posmrtné rehabilitace se dočkala částečně v roce 1968, ovšem plné až po roce 1990.
