Slovenské národní povstání, od něhož dnes uplyne přesně 80 let, nebylo takovým grandiózním úspěchem, jak se po desetiletí tradovalo. Pro Slováky však zůstává jednou z nejvýznamnějších událostí druhé světové války, protože jeho prostřednictvím, ač bylo Němci krvavě potlačeno, si tento národ před spojeneckými mocnostmi zachoval tvář, čímž odmítl kolaborantskou klero-fašistickou vládu Jozefa Tisa.
Odpor proti nacismu začalo vedení slovenské armády plánovat už od vpádu Němců do Sovětského svazu a reálné kontury začal převrat dostávat v roce 1943. Přestože její přípravy narušil rozpor mezi exilovým československým prezidentem Edvardem Benešem a představitelem slovenských komunistů Gustávem Husákem, který poslal dopis Josifu Stalinovi s žádostí o začlenění poválečného Slovenska do Sovětského svazu, vše 29. srpna 1944, střetem slovenských a německých sil před Žilinou, začalo.
Těžké boje, do kterých se na straně Němců přidala i slovenská kolaborantská Hlinkova garda, trvaly až do 28. října, kdy už bylo jasné, že nacistům se povstání podaří potlačit, ač přešlo do formy partyzánské války. Tečkou za ním bylo zatčení obou jeho hlavních představitelů, Rudolfa Viesta a Jána Goliána. Ti v následujících měsících zemřel v koncentračních táborech.
