Konec roku 1989 byl ve znamení horečných změn v československé společnosti, které odstartovaly 17. listopadu a vyvrcholily 29. prosince, tedy přesně před 35 lety. Ten den totiž došlo do té doby k nevídanému paradoxu, kdy komunisty stále ještě ovládané Federální shromáždění, zvolilo prezidentem republiky Václava Havla. Tedy toho samého člověka, kterého předtím ten samý režim stíhal a několikrát poslal do vězení. Tato skutečnost, že kovaní soudruzi zvedli ruku pro Havla, se připisuje tehdejšímu předsedovi vlády Marianu Čalfovi, který, ač sám ministrem předchozího komunistického kabinetu a člen KSČ, vycítil příležitost nových časů a stal se spojencem mezi do té doby vládnoucí garnitury a nastupující nové politické elity. To pak dokonal zahození legitimace KSČ a vstupem do Občanského fóra.
Ačkoliv od prvních dnů revoluce Havel opakoval, že prezidentem být nechce a komunisté se proti možnost, že by Gustáva Husáka na Hradě vystřídal právě on, stavěli rovněž odmítavě, jeho volba byla nakonec jednomyslná. Na ni pak navázalo slavnostní Te Deum ve Svatovítské katedrále vedené kardinálem Františkem Tomáškem.
Ačkoliv Havel krátce po volbě udělal několik kontroverzních kroků, k nimž patřila zejména rozsáhlá amnestie, za první půlrok svého působení na Hradě, dovedl zemi k volbám, kde bylo zastoupeno mnohem více politických subjektů a naopak chyběla Národní fronta, jenž měla volební monopol více než 40 let. Ovšem přestože Havel při své nástupu do funkce tvrdil, že po volbách odstoupí, na svém postu zůstal až do rozpadu federace. A jako první český prezident v této funkci pokračovat ještě dalších deset let.
