Paranoia, která kvůli stihomamu sovětského vůdce Josifa Stalina, zachvátila začátkem 50. let vedení celé KSČ, skoro semlela i toho nejméně pravděpodobného člověka, ministra národní obrany a válečného hrdinu z východní fronty Ludvíka Svobodu. Nechybělo málo a mohl stanout vedle Rudolfa Slánského v nejkrvavějším procesu té doby, protože mezi Prahou a Moskvou proudily dopisu poukazující na Svobodovu nedůvěryhodnost. Zatčení se nakonec nevyhnul, ale nakonec se zpovídal, stejně jako jeho válečný kolega Karel Klapálek, pouze ze sabotáže Košického vládního programu.
K jeho zatčení ale došlo pouhých pár měsíců před smrtí Stalina i československého prezidenta Klementa Gottwalda a jelikož se poté, celá politická scéna zásadně proměnila, postaral se nový sovětský vůdce Nikita Chruščov o Svobodovu rehabilitaci. Ten však nabízený návrat do politiky odmítl. Pouze však dočasně.
V době probíhajícího Pražského jara, kdy vedení KSČ odstranilo ze svého čela prezidenta Antonína Novotného, který byl nazván starou strukturou, nastoupil na Pražský hrad ještě o devět let starší Svoboda. Jeho autorita, dána zejména válečnými úspěchy, měla zaručit obnovení důvěry v ústavní funkce. Svoboda sehrál zásadní roli v událostech srpna 1968, kdy sice podepsal Moskevský protokol, ale váhou svého jména se mu podařilo do Československa zpět z Moskvy přivézt zadržené členy tehdejší vlády.
Prezidentem byl do roku 1975, kdy ze zdravotních důvodů, jako 80letý, odstoupil. Zemřel o čtyři roky později 20. září 1979.
