Dodnes jsou ateliéry na Barrandově centrem české kinematografie a největším komplexem svého druhu v tuzemsku, důležité jsou ale i pro zahraniční tvůrce. To je skutečnost, o které se jejich zakladateli a šedé eminenci meziválečného československého filmu Miloši Havlovi pravděpodobně ani nezdálo. Ten se stavbou podle návrhu architekta Maxe Urbana začal přesně před dvadevadesáti lety, koncem listopadu 1931. Nápad si tehdy přivezl z návštěvy Spojených států, kam jel pro inspiraci.
Barrandovské ateliéry, které dnes nesou název Studio Barrandov, zažily zlatý věk s rozpukem československého filmu, kdy se staly republikovým centrem veškeré kultury a kde se potkávali ti nejvýznamnější herci své doby, ať už to byl Vlasta Burian, Oldřich Nový, Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Marvan či Hugo Haas. V té době byly také známé svým divokým životem, kdy se za účasti hereček Adiny Mandlové, Lídy Baarové či Nataši Gollové pořádaly divoké celonoční pitky.
Sláva ateliérů trochu vybledla za druhé světové války, kdy se jich zmocnili nacisté, ale díky konexím Miloše Havla, strýce bývalého prezidenta Václava Havla, se v nich mohly i nadále točit české filmy. Proto vznikly snímky Nebe a dudy, Přijdu hned, Městečko na dlani, 13. revír, Kristián nebo Hotel Modrá hvězda.
Po válce se zdálo, že by se prostory mohly vrátit k bouřlivému životu první republiky, ale po roce 1948 se v nich místo veseloher začaly točit budovatelské filmy. Podobně neveselý osud prožil i sám Miloš Havel, který se po únoru 1948 pokusil o emigraci, ale místo úspěšného odchodu do zahraničí skončil v plzeňské věznici Bory. Odtud odešel v roce 1951 a o rok později se mu emigrace přece jen zdařila. Dožil v německém Mnichově.
