S alby umělců, kteří už fungují celá desetiletí, je problém. Očekávat se samozřejmě od nich dá řemeslně dokonalá práce, léty vytříbený songwritting a profesionální přístup, ale také jsou konfrontováni s obrovskými očekáváními, zda překonají svá nejlepší díla. To se samozřejmě v drtivé většině případů neděje, protože těžko dnes skoro 70letý muzikant natočí tak vášnivá a energická alba, jako když mu bylo 25 nebo 30. Výjimku sice představují třeba The Rolling Stones, jejichž poslední deska se vyrovná těm nejlepším nahrávkám jejich diskografie, ale zde je zase otázka, nakolik je poctivá a netvořili ji hlavně najatí producenti ve spolupráci s externími skladateli a hudebníky. U Bryana Adamse takové pochyby být nemusí, protože on se léta spoléhá zejména sám na sebe a od minulého alba So Happy It Hurts dokonce zastává i funkci výhradního producenta.
Problém u něho byl proto ten, že ač jeho desky nikdy nešly po jistou mez kvality, fanoušci se vzácně shodli na tom, že další Reckless nebo Waking Up The Neighbours prostě už tento kanadský hitmaker nenatočí. Jeho velkým plusovým bodem je pořád pekelně charismatický hlas, který popírá přirozený proces stárnutí a také dosud nevyschlá studnice talentu, ač se z ní jednou čerpá víc, jindy míň. Žádná z jeho desek není průměrná a když se k této nelichotivé metě s počiny jako Room Service, 11 nebo Get Up přece jen blížil, vždycky z toho dokázal se ctí vybruslit a nabídnout album, které příznivce uspokojilo. S deskou Shine A Light pak jako kdyby chytil další dech a i když se samozřejmě návrat k tak skvělému materiálu, jakým byla zmíněná Reckless, nekonal, Shine A Light, i následující So Happy It Hurts představovali vrcholy v Adamsově tvorbě tohoto tisíciletí, jako kdyby se snažili navázat na desku One A Day Like Today, s níž v roce 1998 skončila jedna (ta nejlepší) éra Adamsovy kariéry. A v sérii výborných alba tento Kanaďan pokračuje i s novinkou. Ba co více, dokonce by se dalo říct, že toto dílo je místy ještě o fous lepší než předchozí dvě alba.
Může za to zejména jeho první polovina. Titulní Roll With The Punches představuje až nečekaně tvrdý kus, rock n`rollově rozpumpovaný, ale melodicky přesto dostatečně ošetřený a ačkoliv se nejedná o nejlepší skladbu na albu, rozhodně je jeho největším překvapením. Přestože se tahle skladba prvním singlem desky, důležitější a hitovější jsou pro album následující tři věci. Make Up Your Mind je typickou adamsovskou hitovkou ve svižném tempu, které toho dost dluží slavné Summer Of 69 a kupodivu jí nechybí ani mladický elán, který by od skoro sedmdesátníka člověk snad ani nečekal. Ještě přitažlivější je zvonivá Never Ever Let You Go, které rovněž dominuje podobně energické tempo. Vrcholem je však A Little More Understanding, poněkud potemnělá skladba s jasným tanečním groovem (toho tance si divák užije i dost v klipu), jejíž půvab se skrývá v neobyčejně chytrých melodiích, jimiž se proplétá decentní zvuk hammondek a kytarové vyhrávky, které v sobě mají neopakovatelnou klubovou atmosféru 90. let. První polovinu pak uzavře prosluněná Life Is Beautiful, jejíž nálada plně koresponduje s názvem skladby, což ostatně pro Adamse také není nezvyklá poloha.
Co se týče druhé poloviny desky, takové hity či minimálně tak skvělé skladby jako na té první, se zde už neobjevují v takovém množství. Balada Love Is Stronger Than Hate platí za velmi podařeno, ačkoliv její folková nálada, umocněná použitím foukací harmoniky, není tím, co by dokázalo po předchozích věcech uchvátit. Rozverná How`s That Workin` For Ya? je pak dozajista tou nejslabší věcí, která by jako jediná mohla na desce chybět. Nevadí ani její bluesový základ, ale zejména nenápaditost a odfláknutý refrén. Druhá balada Two Arms To Hold You sice už lehce zvedá hlavu, ovšem refrén, jaký nabízí je rozhodně z těch horších, které Adams pro toto album napsal a jeho unavenost je v přímém kontrastu se skladbami zmíněnými v minulém odstavci. Proto definitivní procitnutí po krátké letargii představuje skvělá Be The Reason, znovu hitovka natolik přesvědčivá, že si při ní vzpomenete na zlaté chvilky 80. a 90. let. Výrazně se podařila i závěrečná balada We Will Ever Be Friends Again, jíž dominuje nepodbízivý refrén, který album uzavírá v hřejivém duchu.
Tvrdit, že je Adams na vrcholu sil, by nebylo spravedlivé vůči jeho nejlepším deskám, kam Roll With The Punches přece jen nepatří. Ovšem vzhledem ke svému věku a kariéře, která už trvá půl století, je ve formě takřka optimální. Novinka proto nemá šanci jeho příznivce zklamat, protože ničeho výrazně lepšího už v budoucnu asi schopen nebude.
