Být na začátku 20. století svobodnou matkou byla pro irskou společnost neuvěřitelná potupa. Rodiny tak často neprovdané dcery v očekávání posílaly do domovů spravovaných jeptiškami. Tam měly ženy porodit a dítě nechat. Domovy sloužily také jako sirotčince. Péče a celkový přístup k nechtěným nemanželským dětem byl však otřesný. Mnoho z nich umíralo na následky podchlazení, podvýživy a mnoho neléčených nemocí. Velká část miminek umírala hned po porodu. Úmrtnost dětí v chudobincích byla téměř 50 procent.
S pohřbíváním dětí si ústav v Taumu v hrabství Galway spravovaný sesterským řádem Bon Secours příliš hlavu nelámal. Na pozemku by se podle historických záznamů mělo nacházet až 796 dětských těl pohřbených mezi lety 1925 až 1961. Mnohým z dětí nebyl ani měsíc. Těm nejstarším pak jen tři roky. Nejen, že děti nikdo nepohřbil, některá tělíčka by měla dokonce být pohozená v nepoužívaném septiku.
V současné době na místě probíhají přípravné práce. K samotným vykopávkám by mělo dojít v polovině července.
