V dobách socialismu se Slovenské národní povstání glorifikovalo zejména díky úloze tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka, ve skutečnosti to ale nebyla tak jednoznačná akce. Byla sice důležitá pro to, aby se na Slovensko po konci války nehledělo stejně jako na Německo a Itálii, i když byl Slovenský štát prezidenta Jozefa Tisa nepokrytě fašistický. Ve výsledku se ale jednalo o akci, která konec války neuspíšila a kvůli chaotickému naplánování ani nijak nepomohla svobodě Slováků.
Povstání začalo 29. srpna 1944, tedy před 79 lety, a plánovalo se dlouho předtím. Představy, které měla československá exilová vláda v Londýně prezidenta Edvarda Beneše, slovenští komunisté v Moskvě a samotná Rudá armáda, se ale diametrálně lišily. Nakonec přece jen padla shoda na tom, že centrem rebelie bude Banská Bystrica a že nejdůležitějším dějištěm bude Dukelský průsmyk, kde dvě slovenské jednotky pomohou se vstupem na své území Rudé armádě. Na papíře vše vypadalo pěkně, provedení bylo už horší, protože ve chvíli, kdy začali partyzáni, kteří do bánskobystrické oblasti sestoupili z hor, operovat v centru Slovenska, odletěl velitel východních armád Ján Golián neznámo proč do Polska.
Vojsko, které u Dukelského průsmyku mělo pomáhat Rudé armádě, tak rychle zpacifikovaly německé jednotky, které cítily, že se jim do té doby poslušní Slováci vymykají z rukou. Nacistická mašinérie pak zaměřila pozornost na střed Slovenska, kde kolem Banské Bystrice partyzáni ovládali území o rozloze dvou tisíc kilometrů čtverečních.
Povstalci německému náporu odolávali dva měsíce, až 28. října 1944 nacisté dobyli i poslední baštu vzbouřenců, samotnou Banskou Bystricu. Záhy na to ve městě vystoupil Jozef Tiso, který poděkoval Hitlerovi za pomoc s likvidací povstání.
