Nebýt invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968, jméno Jan Palach by možná znal málokdo. Rodák ze středočeských Všetat je dnes známý jako symbol lidového odporu proti komunistickému režimu a okupaci vojsk armád socialistických států v čele se Sovětským svazem.
Odpor Palacha ke komunistickému zřízení nenastartovala okupace ani skutečnost, že jeho otci komunisté v padesátých letech sebrali cukrárnu, ale brigáda v Kazašské SSR v roce 1967, odkud své matce napsal: „Někteří sovětští politici se úporně snaží izolovat svoje lidi od ostatního kacířského světa, tam teď patříme my.“ Přesto se do Sovětského svazu vrátil ještě v létě 1968 na další brigádu, tentokrát do bolševické metropole Leningradu. Ještě důležitější pro něho byla cesta do Francie v říjnu 1968, kdy Paříží zmítala vlna studentských nepokojů. Těch se zúčastnil i Palach a jeho názory se radikalizovaly zejména ve vztahu k politické situaci v Československu.
Svůj osudový čin provedl Palach 16. ledna 1969 v půl třetí odpoledne. V horní části Václavského náměstí si přičichl éteru, polil se hořlavinou a zapálil. Běžel náměstím dolů, kde se jej pokusil uhasit výhybkář pražského dopravního podniku. Následně s těžkými popáleninami skončil v nemocnici Královské Vinohrady, kde o tři dny později zemřel. O svém činu poskytl v nemocnici krátký rozhovor, v němž mluvil o vyburcování z letargie a sám sebe nazval pochodní číslo jedna. Další měly následovat. Už o měsíc později stejný čin provedl osmnáctiletý student Jan Zajíc.
