Československo-sovětských smluv bylo několik, ale ta z 12. prosince 1943, byla nejzásadnější. Ve chvíli, kdy už bylo jasné, že Rudá armáda válcuje svého nacistického protivníka a po strašlivé bitvě u Stalingradu, se situace otočila, přišla ke slovu diplomacie. Do Moskvy začátkem prosince přiletěl exilový prezident Edvard Beneš, aby se setkal se sovětským vůdcem Josifem Stalinem. Ten věděl, že Československo bude v otázce osvobození muset spoléhat na sovětskou armádu, a tak předložil Benešovi k podpisu dokument, který měl být určující pro další poválečná léta.
Historici jej dnes hodnotí jako dvousečný. Byl totiž vrcholem Benešova diplomatického snažení, kdy podepsal smlouvu se skutečně velkým partnerem poté, co západní mocnosti hodily Československo v době Mnichovské dohody přes palubu. Zaručoval také samostatnost Československa pod ochrannou Sovětského svazu, protože do té doby se čím dál silněji mluvilo o vytvoření poválečné česko-polské konfederace.
Stinnou stránkou smlouvy byla skutečnost, že si Sovětský svaz de facto v poválečném dělení území přivlastnil Podkarpatskou Rus, a také úmluva o sovětském nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu. Tu totiž Stalin nehodlal dodržet, což se ukázalo v dalších letech, kdy sovětští poradci pomohli Komunistické straně Československa převzít moc a pak sami, minimálně do smrti Stalina a československého prezidenta Klementa Gottwalda, udávali tón tuzemské politice.
