Rozloučení se zesnulým bývá emočně náročné a málokdo má v tu chvíli sílu přemýšlet nad tím, co se děje za oponou krematoria. Přesto se podobné otázky objevují, ať už ze zvědavosti, nebo snahy ujistit se, že je proces důstojný. Každé tělo má své jasné označení, papírový identifikátor doplňuje kovový štítek, který zůstává s ostatky po celou dobu. Právě ten slouží jako jistota, že nedojde k záměně ani při kremaci, ani při ukládání popela do urny.
Po skončení smutečního obřadu rakev nezamíří přímo do pece, jak si mnozí představují. Místo toho putuje výtahem do technického zázemí, kde může několik dní čekat, než na ni přijde řada. Kremace je časově náročný proces, obvykle trvá hodinu až dvě. Zesnulý je vždy oblečený a v rakvi, ale před samotným žehem se z ní ve většině krematorií vyndávají předměty, které by mohly způsobit problémy. Někdy jde o běžné osobní věci či dokonce obyčejné fotografie. Nejde o neúctu, ale o prevenci požárů nebo výbuchů.
Kremace v sobě stále nese řadu zakořeněných mýtů. Mezi nejčastější patří představa o odebírání zlatých zubů. Podle pohřebních profesionálů jde o dávno překonaný a dnes už naprosto nepřípustný postup. Podobné jednání by se navíc považovalo za trestný čin. Realitu ovlivňují i moderní medicínské technologie, v tělech zesnulých se často nachází kloubní náhrady či jiné implantáty. Kovové části se po žehu odevzdávají specializovaným firmám, zatímco silikon či plastové materiály se při vysoké teplotě roztaví.
Jakmile kremace skončí, přichází na řadu kremulátor, což je zařízení, které rozmělní zbytky popela i kovového štítku. Teprve poté zamíří vše do urny opatřené identifikačním štítkem a dokladem o zpopelnění. Urnu si mohou pozůstalí převzít, uložit do hrobu, kolumbária nebo popel rozptýlit. Rozptyl v přírodě je možný jen se souhlasem vlastníka pozemku.
Urnu si pozůstalí můžou nechat i doma, zákon to nezakazuje. Odborníci ale doporučují brát tuhle možnost spíš jako dočasné řešení. Dlouhodobé uchovávání v domácnosti může totiž pozůstalým komplikovat vyrovnání se s úmrtím.
