Léto 1968 bylo v československých politických kruzích nebývale horké. Pražské jaro totiž uvolnilo dosud velmi svázané ruce a lidé začali požadovat změny dosavadních poměrů. Revidovaly se politické procesy, rušila cenzura, televize vysílala pořady, které nebyly vládnoucí KSČ vůbec po chuti. Vývoj v Československu ale ostře sledoval Kreml, protože vedení Sovětského svazu se nechtělo vzdát své rozhodující úlohy v dějinách českého a slovenského obyvatelstva.
Reformy měly podporu většiny obyvatelstva, schvaloval je generální tajemník ÚV KSČ Alexandr Dubček i předseda vlády Oldřich Černík, prezident Ludvík Svoboda zastával postoj v zásadě neutrální. Trnem v oku však byl chod událostí sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi. Ten několikrát vyslal do Prahy zprávu o jednání. Odpovědi se dočkal 20. července 1968 a byla zamítavá. V tu chvíli Brežněv věděl, že musí zakročit, protože vše mu začínalo přerůstat přes hlavu.
Už jej neuklidnil ani dopis 99 pragováků, který uveřejnila o tři dny později sovětská Pravda, a který kritizoval vývoj v Československu, naopak s velkou radostí přijal dopis jiný, v němž pět vysokých komunistických představitelů žádalo Sovětský svaz o zásah. Přesně měsíc poté, co z Prahy přišla odmítavá reakce k jednání, po československých silnicích duněly tanky Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polska, Maďarska a Bulharska.
