Jako když odejde radost. Poznejte syndrom vyhoření včas!

Únava, zapomínání, nespavost, bolesti hlavy, podrážděnost, vztek, stranění se okolí nebo pokles fyzické aktivity. I tak vypadá syndrom vyhoření, který může skončit těžkou depresí.

"Nastoupila jsem do práce, kde mě to strašně bavilo. Mělo to smysl. Pomáhala jsem rodinám s dětmi v pěstounské péči. Bavilo mě to tak moc, že jsem pracovala vlastně pořád," začíná vyprávět sociální pracovnice Eva z Prahy.

Počátek, který Eva popisuje, je běžným rizikovým chováním lidí, kteří nakonec skončí v syndromu vyhoření. V sedmdesátých letech začali tuto nemoc popisovat vědci v Americe a rozdělili její nástup na několik fází: Počáteční nadšení, vystřízlivění, frustrace, apatie a rozvinutý syndrom vyhoření. Ten potom může skončit i těžkou depresí.

"V práci jsem byla neustále a postupně jsem si začala všímat, že zas tolik smyslu nemá. Lidé se potýkali se stejnými problémy a mě to po roce začalo strašně frustrovat. Nechápala jsem to. Vždyť mě to na začátku tolik bavilo," pokračuje Eva, která po dalších šesti měsících bojů sama se sebou z práce odešla. Syndrom vyhoření ale už vypukl naplno a ji čekala roční rekonvalescence. Podobný příběh má za sebou Hana z Plzně, která vyhořela na mateřské dovolené. "Je to jako když postupně odejde radost, stane se z vás robot a vy pracujete a opakujete věci pořád dokola a nevíte proč," říká.

Syndrom vyhoření je nebezpečný pozvolným nástupem. V první fázi ho mnozí berou na lehkou váhu a vnímají ho jen jako únavu, kterou nemusejí řešit, přitom je to velký problém.

Podle údajů Psychiatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze se syndrom vyhoření týká asi pětiny lidí v České republice. Prevence je přitom pro většinu populace velmi složitá, protože jde o udržování míry stresu na snesitelné úrovni, na což lidé trpící syndromem vyhoření prostě nejsou zvyklí. Rada je jednoduchá: Pokud na sobě pozorujete příznaky a cítíte se delší dobu špatně, vyhledejte terapeuta nebo psychologa, který vám poradí, jak situaci nejlépe zvládnout.