Když přesně před 35 lety z Pražského hradu odcházel tehdejší prezident Gustáv Husák, mizel z něho poslední symbol komunismu, v té době už značně strnulého a zkostnatělého. On sám však byl však člověkem, na němž se režim podepsal obrovským způsobem, když byl v 50. letech odsouzen k doživotnímu žaláři. "Stál jsem po pás v ledové vodě, přikován ke zdi. Nikdy jsem se však nemohl přiznat k něčemu, co jsem nespáchal," vzpomínal na léta kriminálu po letech Husák s tím, že to, že tvrdošíjně trval na svém, mu nakonec zachránilo život. Byl totiž jedním z adeptů na oprátku. A to jen proto, že v popularitě neměl na konci 40. let na Slovensku obdoby.
Na výsluní se vrátil až s Pražským jarem a následnou okupací vojsky Varšavské smlouvy, kdy se opatrně přiklonil na stranu prosovětských konzervativců. 70. a 80. léta už měl pevně v rukou a stal se symbolem normalizace, ale i postupného úpadku režimu. Jak chřadl, tak se na výsluní drali kariérní komunisté, kteří však pozbyly v očích veřejnosti zbytků důvěry.
V den své abdikace, 10. prosince 1989, zlomený Husák ještě jmenoval takzvanou vládu národního porozumění v čele s komunistou Mariánem Čalfou, ale s řadou představitelů Občanského fóra na ministerských postech. Pro Husáka to znamenalo prohru, z níž se už nikdy nevzpamatoval. Dožil v ústraní v Bratislavě a zemřel přesně dva roky po Sametové revoluci na rakovinu žaludku a selhání orgánů. Nová vládnoucí klika mu po odchodu z funkce ani nepřiznala starobní důchod.
