Nový výzkum analyzoval tisíce genomů psů a vlků a ukázal, že více než 64 procent dnešních plemen má měřitelné množství vlčí DNA. Dokonce i drobná čivava nese přibližně nula celá dvě procenta vlčích genů. Vědci přitom zdůrazňují, že nejde o žádné běžné „návštěvy vlků na dvorku“, ale o sporadické křížení během posledních několika tisíc let.
Nejvíce vlčí genetické výbavy mají československý vlčák a Saarloosův vlčák – až čtyřicet procent. Mezi běžnými společenskými plemeny vede Grand Anglo-Français Tricolore s asi pěti procenty. Vyšší podíl mají i chrti, například saluky či afghánští chrti, zatímco bernardýn nemá podle studie žádnou vlčí stopu.
Zajímavý je i obrázek mimo domácnosti: stoprocentně vlčí původ má každý „vesnický pes“, tedy psi žijící v blízkosti lidí, ale nepatřící žádnému majiteli. Právě u nich vědci vidí pravděpodobné spojení se smečkami – například u vlčic, které se kvůli ztrátě teritoria ocitnou bez skupiny a spáří se s toulavými psy.
Studie také porovnala genetické nálezy s popisy plemenných povah. Plemena s minimem vlčích genů bývají častěji označována jako přátelská, učenlivá a oddaná. Naopak psi s vyšším podílem vlčí DNA bývají popisováni jako samostatnější, rezervovanější či teritoriální. Vědci ale varují, že jde jen o obecné trendy – na chování konkrétního psa nelze podle plemene spoléhat.
Výzkum publikovaný v Proceedings of the National Academy of Sciences tak ukazuje, že psi se museli přizpůsobovat prostředím, kam je lidé doprovázeli – a vlčí geny jim někde dávaly výhodu. Typickým příkladem jsou tibetská plemena, která mají stejný gen EPAS1 jako tamní vlci a který usnadňuje život ve vysokých nadmořských výškách.
