Sovětský vůdce Josif Stalin si myslel, že spojenectví s Adolfem Hitlerem je jedna z jistot druhé světové války. O to větší byl jeho šok, když 22. června 1941 nad ránem překročila německá armáda hranice Sovětského svazu a spustila Operaci Barbarossa, ne níž se Hitler už delší dobu připravoval. Byl si jistý jejím úspěchem, protože situace na západní frontě byla stabilizovaná a Německo do té doby slavilo jeden úspěch za druhým. S tím počítalo i na východě, kde měla být Operace Barbarossa začátkem vyhlazení slovanského obyvatelstva a měla za úkol zničit bolševickou moc v Rusku. Němci hned první den postupovali velmi rychle, navíc na jejich stranu zběhli bojovníci z Ukrajiny, kteří nemohli Stalinovi zapomenout násilnou kolektivizaci ukrajinského zemědělství a následný hladomor.
Sovětské velení, které útok zaskočil, nemělo žádné plány na obranu. Hned 22. června Němci vedli tři frontální útoky, jeden byl namířený na Leningrad, druhý na Moskvu a třetí měl za úkol dobýt ropná naleziště na Kavkazu. O pět měsíců později německá vojska obléhala Leningrad, doputovala na konečnou stanici tramvaje v Moskvě a směřovala ke Stalingradu, který chtěla jako symbol všeho bolševického zničit. Jenže karta se už začínala obracet. Stalin pověřil šéfa NKVD Lavrentije Beriju vytvořením jednotek, které zastřelí každého vojáka, který by chtěl dezertovat nebo se pokusil o ústup. Byla to drastická metoda, ale nakonec vedla k obratu ve válce. Němci následně prohráli bitvu o Stalingrad a otočili bojovou linii.
Historici se shodují na tom, že pokud by Hitler nespustil Operaci Barbarossa a neotevřel druhou válečnou frontu, vypadala by druhá světová válka úplně jinak a on by se dokonce mohl prohlásit za vítěze. Jeho rozhodnutí obrátit se proti Sovětskému svazu bylo ale tak fatální, že v podstatě výsledek války rozhodlo už v roce 1941.
