Kočka divoká se v české krajině dlouho považovala za vyhynulou. Její návrat dokládají fotopasti i genetické analýzy. DNA z odebraných vzorků srsti a trusu prokázala přítomnost samce kočky divoké. Kočka divoká patří k nejvzácnějším savcům české fauny a je kriticky ohrožená. Od kočky domácí se odlišuje kratším mohutnějším ocasem s pruhy a tupým koncem, výraznou tenkou hřbetní čárou a šedohnědým až šedožlutým zbarvením srsti.
„V roce 2022 se v zimě skupince dobrovolníků Vlčích a Rysích hlídek podařilo objevit ve sněhu stopy malé kočkovité šelmy. Stopy kočky divoké bez dalších důkazů nelze jednoznačně odlišit od stop kočky domácí. Dobrovolníky ale dovedly do míst, kde se později kočku divokou skutečně podařilo zachytit na fotopast,“ popisuje koordinátorka Vlčích hlídek v Lužických horách Kristýna Chroboková.
Letošek přinesl zásadní posun: Fotopasti zaznamenaly samce a samici, která na jaře přivedla na svět nejmíň tři koťata.
Kočka divoká má v lesích důležitou roli – její potrava tvořená zejména drobnými hlodavci pomáhá snižovat jejich početnost, chrání kůru stromů a sazenic před ohryzem a zároveň omezuje škody na zemědělských plodinách.
Kočka divoká z české krajiny vymizela v 19. až 20. století pravděpodobně kvůli přeměně původních lesů na smrkové monokultury, intenzivnímu hospodaření a lovu. Teď se její výskyt potvrzuje nejen v Lužických horách, ale také v Doupovských horách, na Křivoklátsku, Dobříšsku, Šumavě, v Českém a Slavkovském lese či na moravsko-slovenském pomezí. Objevila se také v Českém Švýcarsku, ale tam se zatím nepodařilo analyzovat vzorky DNA.
