I když Božena Němcová Babičku psala jako vzpomínku na své dětství, kdy se sama stylizovala do role Barunky, stala se tato její kniha jedním z nejzásadnějších děl české literatury. Síla sdělení, které Němcová do knihy vetkla, je patrná i dnes, přesně 170 let od prvního vydání této knihy, jenž patří desítky let k povinné četbě na základních školách. A to zejména pro svou poetiku, pro vykreslení krás venkovského života, dnes už v podstatě zapomenutých, ale hlavně proto, že žánrově knihu nelze zařadit do určité škatulky. Podle kritiků se vymyká se jednoduchým žánrovým, směrovým a tematickým interpretacím a může být stejně dobře román, novela, idyla či soubor povídek.
Díky použití řady výrazových prvků z běžné mluvy, kniha stárne mnohem pomaleji a srozumitelná i pro současného čtenáře. Dodnes proto vyšlo nespočet vydání tohoto díla, mapující příjezd babičky do domácnosti své dcery ve východočeských Ratibořicích a její další osudy, kdy se stává i blízkou přítelkyní kněžny z nedalekého zámku a velkou učitelkou svých vnoučat, která má zároveň pochopení pro počínání zoufalé Viktorky, která z nešťastné lásky k vojákovi, takzvanému Černému myslivci, přišla o rozum.
Božena Němcová Babičku psala po smrti svého syna Hynka, kdy už byla sama sužována nemocemi, potácela se chudobě a čelila policejnímu stíhání. Dílo se dočkalo překladu do 20 jazyků, ačkoliv Němcová, která zemřela pět let po vydání, se o jeho věhlasu už nedozvěděla.
