Dívka strávila přes osm let v pekle. A ani po bezmála dvou dekádách po jejím osvobození se prý nemůže zbavit vězení, které má stále uvnitř sebe.
Kampusch únosce držel v naprosté tmě, bez přístupu k čerstvému vzduch. Úkryt byl v domě jeho matky na okraji Vídně, kde vybudoval prostor se zvukotěsnými stěnami a dveřmi vážícími přes 150 kilogramů.
První měsíce nesměla Natascha z kobky vůbec ven. Teprve po půl roce se směla poprvé podívat do obytné části domu. Trvalo však několik let, než se vůbec nadechla čerstvého vzduchu. Když konečně mohla v noci vyjít do zahrady, byl to pro ni téměř posvátný zážitek.
Policie, která zahájila masivní pátrání, měla k únosci vodítka už krátce po činu, ale příležitost k odhalení promarnila. Priklopila navštívili vyšetřovatelé, prověřili ho i na základě tipu o jeho sexuální orientaci. Přesto jej ze seznamu podezřelých vyřadili a případ zůstal nevyřešený další roky.
Při věznění byla Kampusch opakovaně vystavovaná psychickému i fyzickému násilí. Priklopil ji oslovoval jiným jménem a opakovaně jí tvrdil, že je jeho majetkem. Vedle omezování osobní svobody ji sužoval i manipulací a ponižováním. Někdy jí zakázal plakat, jindy jí na několik dní vypínal světlo. Naděje na útěk se zdála být nereálná.
Zlom přišel 23. srpna 2006, kdy jí únosce na okamžik nechal samotnou na zahradě. Branka nebyla zamčená. Kampusch tuto výjimečnou příležitost využila a uprchla. Její útěk vedl k bezprostřednímu zadržení únosce, který ještě téhož dne spáchal sebevraždu.
Případ nadále vyvolává silné emoce. Kampusch se později rozhodla veřejně promluvit o prožitých traumatech a své zkušenosti popsala v knize. Její příběh ukazuje nejen hrůzu zneužití a selhání systému, ale i mimořádnou psychickou odolnost, díky níž dokázala přežít a později se pokusit vrátit do běžného života.