Když Klement Gottwald, tehdy jako novopečený předseda KSČ, pronesl v roce 1929 památnou větu, že se do Moskvy jezdí učit jak svým nepřátelům zakroutit krkem, nikdo to nebral příliš vážně. Jenže uplynulo dvacet let a tehdejším posměváčkům jejich úsměv ztuhl. Bylo přesně osm měsíců od chvíle, kdy se komunisté chopili moci a 25. října 1948, tedy přesně před 75 lety, byl schválen zákon o takzvaných Táborech nucených prací. Ty v následujících letech posloužily pro komunisty právě jako nástroj vůči jejich nepřátelům.
Za ostnatými dráty končil kde kdo. Mířili tam zejména názoroví oponenti, tedy předúnoroví politici a nacističtí kolaboranti. Skončili tam i sedláci, kteří nechtěli vstoupit do JZD, stejně jako západní letci nebo představitelé inteligence, kteří nesouhlasili s politikou KSČ. Ze své víry tam měli být prací převychováni také kněží a další řeholníci. Na odsouzení nebyl třeba ani soud. Na dva roky tam kohokoliv mohl poslat pouze Národní výbor či tříčlenná komise složená z komunistických funkcionářů.
Tábory, které začaly pomalu mizet po smrti Gottwalda a Stalina v roce 1953, se vyznačovaly krutými poměry, kdy lidé byli nuceni pracovat ve špatných podmínkách, bez ochranných prostředků. Ubytování byly v buňkách, kam zatékalo, dřevěnými stěnami profukoval v zimě ostrý vítr a leckdy ani nebylo čím topit. Stovky lidí proto své uvěznění nepřežily.
