Organizace Misionářky lásky, kterou Matka Tereza založila, provozovala útulky pro umírající, kde podle svědectví některých přeživších mnozí pacienti nedostávali ani základní utišující léky. Kritici poukazovali také na to, že lékařskou pomoc nemocným často nahrazovala víra a důraz se v domovech kladl především na duchovní spásu, nikoliv na fyzické zdraví. Někteří bývalí pracovníci popsali prostředí zařízení jako nedůstojné, plné utrpení a chaosu.
Lékaři v domovech údajně téměř nebyli, o léčbě často rozhodovali dobrovolníci nebo sestry. Podávala se tedy často chybná léčba. a to ještě v injekcích, které byly nesterilní, několikrát použité a s tupými jehlami. V některých médiích se objevovalo dokonce přirovnání domovů k novodobým koncentračním táborům.
Otázky vyvolávala i náboženská stránka péče v domovech. Někteří svědci zmiňovali případy, kdy umírající pacienti konvertovali ke křesťanství, často ve chvílích, kdy nebyli plně při vědomí. Sestry tvrdily, že jim v případě, že nekonvertují, nesmějí podat léky na bolest. Kongregace tyto postupy nepotvrdila a obhajovala četné konverze vírou v duchovní záchranu.
Matka Tereza přitom získávala značnou finanční podporu, která ne vždy směřovala k přímé zdravotní péči. Vyšetřování některých médií ukázalo na netransparentní hospodaření a nevhodné zacházení s penězi. Tam, kam mělo, údajně putovalo pouze sedm procent z darovaných peněz. Některé peníze navíc přicházely z velmi neetických zdrojů, jako například od diktátorských vůdců, se kterými Matka Tereza udržovala přátelské kontakty.
Obraz Matky Terezy tak zůstává rozpolcený. Pro miliony věřících představuje ikonu soucitu, zatímco jiní upozorňují na rozpor mezi veřejným obrazem a skutečností v jejích zařízeních.