Základ většiny tréninků spočívá v tom, že rodiče položí dítě do postýlky a nezasahují, ani když je dítě volá. Cílem je, aby přestalo očekávat pomoc, uklidnilo se a usnulo. Podle odborníků ale malé dítě takovou schopnost nemá. Regulaci emocí zvládne až později, v raném věku naopak potřebuje přímý kontakt s rodiči.
Spánkoví koučové často argumentují výzkumy, které mají dokládat úspěšnost jejich metod. Řada z nich je ale problematická. Sledují malé skupiny dětí, trvají krátce a nedokážou zachytit dlouhodobé dopady. Tam, kde se pracovalo s měřením stresových hormonů, se ukázalo, že děti sice přestaly plakat, ale stres přetrvával.
Dítě, které v noci pláče, většinou ujistit, že je v bezpečí. Pokud rodič nereaguje, nervový systém dítěte aktivuje režim přežití. Navenek působí tiše, jenže nejde o klid, ale o rezignaci. V dalších týdnech se pak může objevit úzkost a horší spánek.
Spánkový trénink nedává smysl ani z hlediska biologického vývoje. Miminka a batolata nemají spánkovou strukturu, která by umožňovala celonoční spánek bez probuzení. Budí se přirozeně a jejich mozek se učí spánkové cykly právě díky blízkosti rodiče. Mnohé kultury proto považují společné spaní nebo uspávání v náruči za běžný způsob péče.
