Výzkum Katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého ukazuje, že sebepoškozování není mezi mladými okrajovým problémem. Podle odhadů se může týkat víc než 70 tisíc teenagerů, především dívek. Počet dospívajících, kteří řeší své problémy poškozováním vlastního těla, navíc v posledních letech stoupá. „Mezi hlavní důvody patří potřeba snížit negativní emoce, jako jsou úzkost, nejistota nebo pokles nálad. Může se jednat o způsob komunikace, kdy se na sebe snaží dítě kvůli ranám upozornit okolí a získat jeho pozornost. Někdo sebepoškozováním potlačuje pocit prázdnoty,“ říká ředitel Střední odborné školy Jarov Miloslav Janeček.
Na nárůst případů mají vliv i sociální sítě. „Sítě vedou k porovnávání sebe samého, nastavují nereálný ideál krásy, životního stylu, vnímání okolí. Dívky jsou pak se sebou v reálném životě nespokojené, mají nižší sebevědomí a sebepoškozování je pak důsledek,“ vysvětluje školní psycholožka Tereza Trčková.
Sebepoškozování patří mezi formy zvládání stresu, pomáhá při zmírnění negativních pocitů a mezi vrstevníky je tolerované. "Fyzická bolest přehluší tu psychickou, mozek při pocítění bolesti začne vytvářet endorfiny, což má za následek uvolnění psychického napětí. Nejvíc se v praxi setkáváme s řezáním, škrábáním, pálením, trháním vlasů. Častou formou je zamezení zahojení rány – opětovné rozškrábání. I hladovění je určitou formou sebepoškozování,“ popisuje psycholožka.
Odhalit sebepoškozování není často jednoduché, děti umějí své rány dobře skrývat, řežou se na místech, která nejsou na první pohled viditelná. Často proto dojde k odhalení problému dřív ve škole než doma. „Děti, které se sebepoškozují, jsou často doma opatrnější a zranění dokážou líp maskovat. Mezi varovné signály patří neustále dlouhý rukáv, nehojící se rány a jizvy,“ míní Trčková.
