Američané se v Praze objevili už počtvrté, z toho do prostor klubu Roxy zavítali už podruhé. A stejně jako v roce 2009, měli i tentokrát plno, čímž dokázali, že poptávka po hard rocku amerického střihu, který však zní už značně nemoderně a evokuje spíše zlatou éru stylu ze 70. let, je stále žádoucí. V době své největší slávy, tedy v roce 1994, vystoupili ve Velké sportovní hale, ovšem tehdy měly v hitparádách dva obrovské hity, akustické balady To Be With You a Wild World, které přitáhli tehdy i nerockové publikum a proto nebyla nouze o pohled prchající maminky s dětmi, kteří si s hrůzou zacpávali uši. To se už na koncertě v Roxy nestalo a stát nemohlo. Do prostor totiž zavítali ti, kteří Mr. Big znají a jejich hudbě rozumí. A bylo to znát i z reakcí, kdy každou skladbu na jejím konci doprovodit až ohlušující aplaus, kterým byla očividně chvilkami zaskočena i samotná kapela.
Ta paradoxně ve svém setlistu vsadila na přehrání celé neslavnější desky Lean Into It z roku 1991, čímž došlo na dlouho nehrané, dnes už v podstatě některé zapomenuté skladby a nedošlo na některé známější kusy jako Nothing But Love, Stay Together, Shine, Undertow či Promise Her The Moon. Z tohoto pohledu to vypadalo, že kapela chce připomenout spíše své druhé album než se rozloučit retrospektivním playlistem. A to je další věc, spolu s příslibem dalšího koncertu při závěrečném poděkování, která by mohla napovídat tomu, že s tím koncem to tak horké nebude. Ten byl ohlášen v souvislosti s úmrtím bubeníka Pata Torpeyho, ovšem soudě podle vzájemné sehranosti s jeho současným nástupcem Edu Cominatem, se kapela dokáže už dnes přes tuto smutnou událost přenést. Cominato, ač k Mr. Big naskočil během letošních koncertů, působí, jako kdyby v kapele byl už léta a ukazuje se být dobrou volbou do možné budoucnosti.
Kapela koncert odstartovala jednou ze svých nejstarších skladeb, Addicted To That Rush, s níž v roce 1989 otevírala své debutové album. Už tato úvodní věc, přestože v ní hledal správnou parketu především zvukař, ukázala hned několik poznatků. Zejména to, že zpěvák Eric Martin, ač už není tím lamačem dívčích srdcí, je stále ve výtečné hlasové formě a proto se jako velmi překvapující jevilo, že řadu svých partů přenechával jak svým spoluhráčů, nebo leckde po celých refrénech přímo publiku. Ukázala se rovněž skvělá sehranost kytaristy Paula Gilberta a basisty Billyho Sheehana, kteří se doplňovali přehráváním různých vtípků, do kterých ve skladbě Price You Gotta Pay vstoupil se svým vokálním drilem i Martin, že si posluchač rázem připadal jako při nekončících pódiových jamech Led Zeppelin v 70. letech.
Ačkoliv bylo znát, že publikum přišlo zejména na hity, protože největší úspěch sklidily obě zmíněné balady, stejně jako Just Take My Heart, Green-Tintied Sixties Mind, Take Cover a hardrockově vytvrzená Daddy, Brother, Lover And The Little Boy, kde si Sheehan s Gilbertem neodpustili obligátní hru vrtačkou na své nástroje, aplausem končily i méně známé skladby. V nich návštěvníci ocenili zejména vysokou instrumentální dovednost kapely. Proto věci jako Voodoo Kiss, Road To Ruin a Colorado Bulldog patřily k tomu nejlepšímu, co Mr. Big v Praze nabídli. Poslední jmenovanou skladbou kapela pak ukončila regulérní část koncerty, kdy se však v přídavkové části soustředila zejména na coververze, což byla trochu rozpačitá tečka, zejména, když si v Good Lovin` od The Olympics vyměnili členové své nástroje a rázem vše vypadalo jako na zkoušce garážové kapely. Finále v podobě slavné Baba O`Rilley od The Who si však svým nasazením Mr. Big získali publikum zpět a i proto potlesk při závěrečné děkovačce trval několik minut.
