Z Pixies se pomalu stává kapela pro starší a pokročilé, když se stále více vzdaluje trochu nervnímu debutu Surfer Rosa, který byl vlastně prazákladem grunge a svým velkým obdivem k němu se netajil ani Kurt Cobain. Jistě spojnice s minulostí se sice na nových deskách této čtveřice z Bostonu objevují, ale jak postupují léta, je jich čím dál méně a v hudebním výrazu je střídá příklon ke střednímu proudu. Sice stále značně alternativnímu, ale pořád posluchačky přívětivějšímu, než tomu bylo na konci 80. a v 90. letech. A přestože si fanoušci jejich nových desek cení, kdy zejména minulá Doggerel sklidila velmi dobré ohlasy, je jasné, že Pixies jsou už kapelou trochu nudnější, než tomu bylo dříve. A jak Black Francis a další členové stárnou, na nějaká hudební dobrodružství to už nevypadá.
Kapela provedla opět změnu na baskytarovém postu, kdy Paz Lenchantin nahradila Emma Richardson, což se vlastně na výsledném zvuku nepodepisuje jen kosmetickými změnami. Emma se totiž situovala i do role zpěvačky, kdy Francise doplňuje v řadě skladeb a tím mění i jejich charakter. Právě její hlas je jedním z důvodů, proč Pixies s novinkou The Night The Zombies Came zasahují do popového teritoria mnohem více, než tomu bylo kdy v minulosti. Deska je proto jiná než Doggerel (o Surfer Rosa či Dolittle ani nemluvě) a teď je na fanouškovi, jak se s tím popere a nakolik mu bude tento příklon k méně alternativní a nakonec i rockové muzice vadit a jak moc bude ona někdejší syrovost chybět. Ovšem na novince kapela prodělává pouze změnu částečně stylovou, výrazné prvky jejich tvorby a poznávací znamení byly zachovány.
Dvouminutová, tvrdá Oyster Beds, kterou se jako singlovkou, snažili Pixies své posluchače uklidnit, že je vše v nejlepším pořádku, je na desce skoro osamocená. Lehce se trend této skladby snaží podpořit i další singl You`re So Impatient, kde Francis a druhý kytarista Joey Santiago zvuk svých kytar rovněž přiostří, ale roztančená atmosféra její charakter zásadně mění. Nejtvrdší věcí na desce je pak další dvouminutovka Ernest Evans, což je typicky pixiesovská punkovka, která jako jediná odkazuje na konec osmdesátých let, na dobu, kdy se v seattleských garážích a sklepích grunge formovalo a Pixies tak hráli minimálně v polovině dětských pokojů budoucích velkých hvězd. Potud budou staří fanoušci nadmíru spokojeni. Jak ale přijmou zbytek materiálu, to je těžké soudit. Ten se totiž nese v uvolněné, až lehce vánoční atmosféře, kterou bez skrupulí nastaví hned úvodní Primrose, otvírák zvolený trochu nešťastně, ale přesto ukázkový, protože už v první minutě odkryje karty, s nimiž se pak hraje na celé desce.
Úvodní skladba patří stále ještě k těm lepším věcem, stejně jako Chicken, Johnny Good Man a I Hear You Mary, která je rozhodně tou nejpřesvědčivější kompozicí na desce, a je třeba je řadit ke klasice Pixies z posledních patnácti, dvaceti let. S jinými skladbami to ale až tak slavné není. Až nečekaně velké množství kompozic plní úlohu vycpávky, což je příklad třeba Jane (The Night The Zombies Came), Kings Of The Prairie, Hypnotised či The Vegas Suite, jenž jsou až příliš nenápadné na to, aby dokázali zaujmout něčím konkrétním. Ze sorty těchto věcí trochu přece jen vyčnívá uvolněná Mercy Me, kde zaujme krásný soulad obou hlasů, tedy Blacka Francise a Emmy Richardson, který, alespoň na chvíli posluchače dokáže vytrhnout z letargie, do níž kvůli uspávacím kompozicím předtím snad upadl.
Pixies, jak je znát z výše zmíněného, se pro letošek nenachází v nejlepším kompozičním rozpoložení. Příklon k popu by ani tak nevadil, ale album spíše sráží větší množství průměrných skladeb, které těžko dokáží konkurovat s nejlepšími chvilkami ze čtyřicetileté historie souboru. Nic však není ztraceno, jen po minulé, skvělé desce Doggerel přichází menší vydechnutí.
