Pokud by člověk na tuzemské scéně hledal kapelu s nejnižší pracovní morálkou, určitě by zakopl i o pražské Vítkovo kvarteto. To, na to že existuje už pravděpodobně od roku 1982, mělo dosud na kontě pouze jedno album, 28 let starý počin Veteráni studené války, který tehdy shrnoval jejich dosavadní existenci. Naděje, že vyjde ještě jeho pokračovatel, se během let přímou úměrou snižovala a když už se rovnala prakticky nule, oznámila kapela, že má druhé album konečně dokončené. „Je to tím, že netvoříme vatu, proto to trvalo tak dlouho a proto na něm budou samé hity,“ vysvětlil vydání, k němuž došlo v poslední den loňského roku šéf souboru Jiří Růžek. Je v tom jistě nadsázka, ale humor téhle partě nikdy nebyl cizí, což dokázala už v roce 1988, kdy z údajně posledního koncertu odvezly členy kapely pohřební vozy a koneckonců i tím, že jako Kvarteto nikdy nevystupovalo ve čtyřech.
Bylo s podivem, že Vítkovo kvarteto desku nenahrálo už v 80. letech, kdy jim dostalo té výsady své skladby zvěčnit studiově. Tehdy proto vznikly nahrávky Bigbítový dunění, AIDS nebo největší hit Pražskej démon, jenž kapele zajistily popularitu, která však zůstala nezúročena. V porevoluční době se spíše členové zaměřili na svá civilní povolání a proto vydání Veteránů studené války, kde byly v hlavní roli i všechny tří výše zmíněné skladby, bylo překvapující. Dnes díky pravidelné rotaci Pražského démona na tuzemských rockových rádiích, je popularita Vítkova kvarteta alespoň částečně udržována a koncerty bývají obstojně navštěvovány. „Naše tvorba rozdělila posluchače na dva antagonistické tábory. Polovina jsou rockeři, kteří za námi začali jezdit stovky kilometrů, protože jsme dokázali ukojit jejich hlad po hard rocku, druhou polovinu tvoří ti umělecky založení, kteří prohlašují, že větší blbinu ještě neviděli,“ prohlásil kdysi Růžek a tím je shrnuta celá podstata jeho kapely. A také nové desky, která je přesně v těchto intencích.
Per to do mě, ať je po mě je starobou zapáchající hard rock, která jako kdyby zamrzl v 80. letech, ale ten podíl recese a poťouchlosti zase zabraňuje tomu, aby tato muzika zasmrádla až příliš. Pochopitelně umístění letité balady Soudružka žena svou relevanci už dnes zcela pozbylo, protože až příliš odkazuje na normalizační pořádky, čili dnes její text pochopí už naprostí pamětníci nebo posluchači rochnící si ve starých pořádcích. Staroba, pokud pomineme velmi slušný zvuk soudobých parametrů, je cítit i z dalších skladeb, ovšem v případě tak dlouho hrající kapely, je to v zásadě v pořádku. Navíc není jasné, z jakého časového období tak která skladba pochází a ačkoliv by se mohlo soudit, že nejstarší by se mohla datovat do 90. let, tedy od vydání Veteránů studené války, podle výsledku spadají spíše ještě do dekády předcházející.
Že bude deska plná hitů, když ji Vítkovo kvarteto tvořilo tak dlouho, o tom si může posluchač nechat také zdát, přestože silné skladby se zde najdou. Album přesvědčí už otvírákem Mám chuť, jenž jede v typické kapelním šramlu, kde ale posluchači neunikne, že kapela je dnes muzikantsky na výši, navíc, kdy ještě závěrečná balada Tvé já obsahuje i vklad zesnulého Oty Petřiny. Výraznou položkou je bezesporu Stará parta, která obsahuje i odkazy na Pražskýho démona a Růžkovo přiznání, že ho „nebaví ta muzika nová“ je vlastně přesná definice jeho kapely v současnosti. Zaujme také Balíky na postě lepím každý den, což je směs jižanského rocku a přiznání respektu ke staré tvorbě Katapultu. Co naopak představuje zklamání, to jsou vyloženě hloupé Vepřová (zde zjistíte, že i takoví Alkehol jsou mistři slova) a Beke dance, které nezachrání ani proklamovaná recese a parodický pohled na celou existence Vítkova kvarteta.
Deska samozřejmě není samý hit, ale je dobře, že existenci Vítkova Kvarteta znovu připomíná. Je to sice dlouho s křížkem po funuse, protože vydávat alba jednou za 30 let, nesvědčí zrovna moc o životaschopnosti kapely, ale v jejich případě platí pozdě, ale přece. A dost možná už naposled…
