Pomyslel by si vůbec Petr Janda, v době, kdy vstupoval do začínajícího Olympicu, že v čele této kapely bude stát ještě za více než 60 let a vydávat dokonce nové desky? Možná by někoho, kdo by mu to řekl i v době, kdy tvořil s nejslavnější sestavou této formace debutovou Želvu, měl za úplného blázna, ale věc se prostě seběhla tak, že i když už má dávno za sebou i 80. narozeniny, je stále aktivní a ač už sám sebe označuje za kmeta českého rocku, nevypadá to, že bych chtěl končit. Ba co více, před pěti lety, s poslední deskou Kaťata nečekaně odvážně vstoupil do světa tvrdé hudby, kde už sice chvilku laboroval v době alba Bigbít a Když ti svítí zelená, ovšem v podobě Kaťat vytvořil rozhodně nejtvrdší a dalo by se říct i nejmetalovější dílo své kariéry. Tehdy zářil nadšením a proto se nechalo čekat, že mu to vydrží delší dobu. I přesto je novinka Bombarďák, jejíž vydání kvůli vysokému věku Jandy a nakonec i basisty Milana Brouma, jako druhého nejstaršího člena, není vůbec samozřejmostí, překvapivá. Není tak odvážná a energická jako Kaťata, ale i tak je to hudba, kterou osmdesátníci běžně nahrají. A to je Janda dokonce starší i než Mick Jagger nebo Keith Richards.
Bombarďák, hlavně kvůli titulní skladbě, patří k těm tvrdším deskám Olympicu, přesto rozhodně nejde o identické dvojče Kaťat. Může to působit, jako kdyby se Janda zalekl toho, kam až je schopný zajít a pomalu zařadil zpátečku, což se v historii jeho kapely nestalo poprvé. Každou z vydaných desek samozřejmě provázejí jeho typický styl a práce s melodiemi, které se prolínaly všemi obdobími experimentů, ale vezměme si třeba Prázdniny na Zemi, což byla svým způsobem převratná deska. Po tomto monumentálním progrockovém díle se kapela také na Ulici vrátila spíše k písničkovému stylu a stejně se to dělo i poté, co Když ti svítí zelená reflektovala tehdejší hard n`heavy scénu, protože nejpozději Dávno byl jasný návrat k tradicím Olympicu. A částečně se to děje i na novince, která už vychází daleko za cílovou páskou a klidně může být i rozlučková, protože její vydání je tak trochu nečekané. A to i vzhledem k nespecifikovaným principálovým zdravotním problémům poslední doby…
Před Jandou je nutné smeknout klobouk, nejen za jeho celoživotní práci, protože je bezesporu jedním z největších hitmakerů v dějinách tuzemské populární hudby, ale i proto, že hned úvodní skladbu Bombarďák opatřil těžký metalovým riffem, který lehce připomene více než třicet let starou Alien Nation od Scorpions. Samotná věc, opatřená textem Roberta Kodyma, je sice pilotní singlem desky, ale nakonec se nestává její výkladní skříní. Kromě výtečné závěrečné Bílé hory, sabbathovské Kdo se bojí a o mnoho slabší, punkové Jaro, která může evokovat někdejší šílený hit Jako tele na vrata, je skladbou, která je přece jen o něco tvrdší než je typický olympicovský styl. Většina desky se však nese v uvolněnějších duchu, čili druhé Kaťata nebo Pálím tvář se zde najít nedají. Album je proto spíše určený pro klasické fanoušky, kterým minulá deska nešla moc po vousy. Ovšem na druhou stranu je nutné přiznat, že tentokrát se ale nepodařilo dodat podobně silný materiál, jaký byl na Kaťatech.
Příkladem jasně zbytečné skladby je infantilní Trpaslík, která se hudebně sice typická jandovka, ovšem melodicky působí trochu šroubovaným dojmem, včetně kostrbatého, nevydařené textu. Moc se nepovedla se ani Uřvaná Lilith, která má sice dobře poslouchatelný začátek, ovšem pochodový rytmus, nejistý Jandův zpěv a Kodymova slabší textařská chvilka, rozhodně nenadchnou. Euforii nepřivodí ani Anonym a Heja heja, což jsou věci, bez nichž by se deska obešla. Jiné položky však už vykazují mnohem více kvality. Výborně dopadla balada Než se setmí, protože Janda podobně zádumčivé věci prostě umí, ale velmi dobré jsou i nostalgické kousky Zatoulaná, Byla má a A tak se neptám, která by klidně slušela i Jandovým sólovkám, protože právě zde je lídr jako zpěvák nejsilnější. Jeho hlas je už trochu hrubší a těžko už zakrývá rok, který má psaný v občance, ale stále to někdejší charisma nezmizelo, i když od plic zabrat, zejména v tvrdých věcech, je pořád těžší.
Na Bombarďákovi, kterým ostatně kvůli své neutuchající energii, je i Janda sám, není až tak důležitý jeho přínos diskografii Olympicu, protože ten zas tak velký není, ale skutečnost, že vůbec vyšel. Za to kapela sbírá plusové body. Deska samozřejmě nežije jen za zásluh, protože minimálně dobrá polovina posluchače dokáže potěšit, ale celkový opatrný dojem, na rozdíl od Kaťat, z ní v předlouhé historii Olympicu, číní desku postradatelnější.
