Hvězda britských Bush v posledních letech znovu rostla. S deskou Black And White Rainbows se jim totiž podařilo odrazit ode dna, k němuž padali už před svým rozpadem začátkem milénia, kdy jejich tehdejší novinka Golden State obecně představovala velké zklamání. Úplně přesvědčivá nebyla ani postcomebacková alba The Sea Of Mermories a Man On The Run, ovšem od zmíněné nahrávky z roku 2017 se jim začalo dařit. Ta však představovala pouhé nadechnutí, protože až další The Kingdom a minulá The Art Of Survival, znamenaly návrat silných Bush, ačkoliv jejich hudba už nebyla pouhou, byť sebelepší kopírkou Nirvany, jako na slavných počinech Sixteen Stone a Razoblade Suitcase, které kapele vynesly kolem poloviny 90. let nečekaně obrovský, několikanásobnou platinou ověnčený úspěch v zámoří. Ten už je dnes sice minulostí a protože se o něj Bush je o to více jejich současná tvář zajímavější.
Základem je sice stále původní grunge, protože ten tahle čtveřice ze své DNA vymazat nemůže, jenže dnes už tvoří pouhý základ výrazu Gavina Rossdala a jeho party. Ta se totiž velmi šikovně naučila zacházet s moderním hard rockem, ale i popovějšími tendencemi, s nimiž na rozdíl od svých stylových kolegů Nickelback pracují mnohem rozumněji a výsledkem jsou sice méně hitové, ale rozhodně ne tolik podbízivé skladby. U Bush totiž zůstává důležitá tvrdost základů jejich hudby, která je dokonce na novince I Beat Loneliness dovádí až někam k nu-metalovým ozvěnám přelomu milénia. Není to však na škodu, protože Bush s takovými vlivy umí pracovat decentně a navíc se jim podařilo tvrdost i popovější tendence nadávkovat takřka v ideálním poměru a umístění, kdy nejtvrdší věci umístila kapela na začátek desky a postupně začne svůj sound změkčovat, čímž ukazuje i svou přívětivější tvář a to i přes značně neradostný koncept alba.
Tomu, jak je již patné z názvu, dominují pocity osamění, úzkosti i psychických problémů, kdy se kapela na tato témata dívá z více stran a dokáže až neuroticky bouřit, stejně jako nechává Rossdala promlouvat něžným hlasem. A proto také to, že Bush zvolí velmi ostrý tón pro úvodní skladbu Scars, není pro vyznění celého alba směrodatné. Zde se střídají tišší, ovšem velmi temné pasáže s metalovými riffy v refrénu, což je sice modus operandi, který používala zmíněná Nirvana, ale Bush dnes už nemají její vykrádání zapotřebí a proto jsou jejich poslední desky cennější záležitostí než megaúspěšné projekty z 90. let. Sevřenou, tvrdou skořápku pak kapela neopustí ani v následujících věcech, ať už je to lehce schizofrenická titulní I Beat Loneliness a skvělá úderná The Land Of Milk And Honey, v níž Rossdale ukazuje, že jeho hlas stále hrubne a už dávno opustil onu cobainovskou rozervanost.
Lámat se pak album začne v 60 Ways To Forget People, kde se sice stále objevují podladěné riffy, mající v sobě ovlivnění Black Sabbath, ale pomalu začínají probleskovat jemnější momenty. K těm kapela směřuje i přes Love Me Till The Pain Fades, aby je nechala naplno promluvit v překrásné We Are Of This Earth, která definitivně změní charakter desky. Ona, i Everything Is Broken a Don`t Be Afraid jsou však natolik chytře napsané skladby s chytlavými (ne však lacinými) melodiemi, že jde o jeden potenciální hit vedle druhého. Z ulity přívětivosti sice Bush vystoupí s Footsteps In The Sand, která zachřestí tvrdými riffy, ale k jemnějším kompozicím se vrátí v závěrečné Rebel With A Cause, kde se objevují i vlivy amerického písničkářství, které ostatně Rossdale vždy obdivoval.
V dnešním post-grungeovém světě, i díky této desce, mohou Bush s přehledem kralovat. Typickou bolístku kapel stejného ražení, tedy pomalé skladby, zvládají s bravurou a zde jsou navíc ozdobou celé nahrávky. Tahle kapela totiž pochopila smysl svého bytí a navíc jí ještě nevyschla skladatelská studnice, tudíž lze čekat ještě několik slušných či velmi dobrých alb. Tohle je jedno z nich.
