Nejprve je zapotřebí říct si, co nebo kdo je dnes kapela The Sweet, ta dávná legenda 70. let, jejichž hity jako Fox On The Run, Love Is Like Oxygene nebo Ballroom Blitz dodnes hrají i tuzemská rocková rádia. Pokud se totiž bavíme o The Sweet roku 2024, už není možné hovořit o třech ze čtyř členů klasické sestavy, která slavila před padesáti lety obrovské úspěchy. Už v roce 1997 zemřel alkoholem a srdečními problémy zmožený zpěvák a někdejší sexysymbol celé generace Brian Connolly, pět let poté odešel do muzikantského nebe i bubeník Mick Tucker, jemuž se stala osudnou leukémie. Mezi živými není ani basista Steve Priest, který zemřel před čtyřmi lety, kdy předtím vedl vlastní verzi slavné kapely, pojmenovanou Steve Priest`s Sweet. Jediným původním členem, který ještě v současnosti drží značku kapely nad vodou tak zůstává 75letý kytarista Andy Scott, který po Priestově smrti mohl z názvu své kapely škrtnout své jméno a jeho parta už je zase jenom The Sweet. A pod tímto starým jménem se vlastně už jen chce rozloučit se svými fanoušky, kteří jsou už rovněž důchodového věku.
Scott svou kapelu v posledních letech odměnil, takže dnes už s ním hrají zcela jiní lidé než v době, kdy v devadesátých letech znovu stavět The Sweet na nohy a natočil obstojné glammetalové album A. Dnes v čele kapely stojí zpěvák Paul Manzi, ostřílený vokalista, který hrával s Ianem Paicem z Deep Purple či kapelami Arena a Cats In Space i zbytek kapely jsou zkušení borci, kteří vědí, jak se dělá dobrá rocková deska. A tou také novinka Full Circle je, ačkoliv skalní fanoušci The Sweet jí mohou být silně zklamáni. Vezměte si totiž staré singlové hity této party nebo i alba Sweet Fany Adams a Desolation Boulevard a věci z Full Circle a těžko budete věřit, že tato alba vyšla pod totožnou značkou. Ostatně tato skutečnost svědčí o tom, že The Sweet jsou dnes už skutečně úplně jinou kapelou než kdysi a s minulostí je pojí pouze staré logo a osobnost Andyho Scotta. Ale například v AC/DC, kde už je posledním původním členem také Angus Young, zní všechno pěkně postaru, klasicky, současní The Sweet jsou mnohem modernější kapela.
Ne v tom duchu, že by hráli vyloženě soudobou hudbu, která by bořila hitparády, ale že nová deska má až mladickou energii, velmi průrazný zvuk a nepostrádá ani producentské fígle, o nichž si muzikanti mohli v době své slávy nechat jen zdát. Nic by to však nebylo platné, kdyby album postrádalo dobré skladby, což se však neděje ani v nejmenším. Jako kdyby si na konci kariéry Andy Scott a jeho spoluhráči chtěli vynahradit všechny ty promarněné roky a vybičovali se k výkonu, který jim rozhodně nemůže udělat ostudu. Full Circle je totiž plnokrevné hardrockové album, které nepostrádá vlivy AOR čili rocku pro dospělé publikum a losangeleského glam metalu, jehož jsou vlastě i The Sweet duchovní otcové. Ovšem, a to je nejdůležitější, album nepostrádá skutečně velmi dobré a neotřelé melodie a řadu potenciálních hitů, které se snaží vyhrát předem prohraný boj se starými hitparádovými blockbustery.
Současní The Sweet jsou nejsilnější ve chvílích, kdy opustí striktně hardrockové koleje skladeb Circus či Destination Hannover a nechají se ovlivňovat i popovějšími vlivy. Proto skladby jako Burning Like A Falling Star, Everything, Rising Up nebo Defender zní jako přesvědčivé stadionové hymny minimálně o generaci mladší kapely. Navíc ve spletité historii The Sweet jsou jedněmi z nejlepších, které kapela vydala po roce 2000. Zajímavou položkou je ale i závěrečná titulka Full Circle, která jako kdyby (snad jako jediná na desce) se chtěla vrátit na začátek 70. let, kdy to vlastně všechno začalo. Dávalo by to smysl, i názvem Full Circle jako Uzavřený kruh, i když se kapela nevrací k bubblegumovým začátkům a skladbám jako Co-Co, což byl prvotní hit a prokletí zároveň. V tomto případě jde zejména o celkovou, lehce nostalgickou vzpomínku do doby dávno minulé, ozvuky éry hippies a rozbřesk hardrockového rozmachu.
Vlastně jediným problémem této desky je to, že nezní jako album The Sweet, protože i ty vypjaté vokály, kterými se kapela zapsala do srdcí příznivců, jsou už dávno minulostí. Paul Manzi také nezní jako Brian Connolly a Andy Scott nepálí takové riffy jako kdysi v Set Me Free. Jenže pokud přistoupíte na jejich současnou hru, odmění se deska vrchovatě.
