The Offspring, spolu Green Day a Blink-182, jako jediní prokázali větší životaschopnost a trendovou vlnu druhé poloviny 90. let překonali bez větší úhony a jsou činní i v roce 2024. Nestali se sice takovým mainstreamovým lákadlem jako zmínění Green Day, ale za to může jejich snaha držet se vlastního, trochu neotesaného stylu a odmítnutí výrazně popového směru, s nímž jejich kolegové nikdy neměli problém. Proto jsou The Offspring už tak trochu fosílie a pomalu, ale čím dál tím jistěji se sunou do škatulky nostalgických kapel, které žijí hlavně z toho, co dosáhly v době, kdy byly na vrcholu. Skalní fanoušek si může říkat, co chce, ale nikdy žádná deska této kapely už nebude mít takový dopad jako kdysi Smash nebo Americana.
Ten chybějící vývoj, který by z The Offspring udělal globální hvězdy, je jasně znát také z novinky Supercharged. Ačkoliv si to kytarista Noodles v rozhovorech nechtěl přiznat a tvrdil, že kapela ukazuje na nové desce cestu, jako by se chtěla do budoucna, je Supercharged retro jako řemen. Je jasně určena pro staré fanoušky, kteří ještě nepřestali vzpomínat do dobu Americany, kdy jako mladí tancovali pogo v každém druhém klubu. Dnes jsou už z nich tatíci, mají zcela jiné starosti, ale na skočný punk ještě stále slyší. A přesně takoví jsou dnes i The Offspring. Ta hudba je sice stále ještě baví, ale už jí nedokáží prožívat, jako když jim bylo pětadvacet nebo třicet. Z jejich nových desek, ať je to právě Supercharged, nebo minulá, covidová Let The Bad Times Roll, je jasně cítit ten rutinní přístup, ačkoliv radost z hudby nevymizela. Jen už prostě z ní nestříká tolik té mladické energie.
The Offspring na novince představují novou sestavu, v niž ze slavných dnů zbyl už jen kytarista Noodles a frontman Dexter Holland, který se pasoval do role multiinstrumentalisty, protože si na svá bedra vzal ještě klávesové a basové party, přestože se na novince objevuje i basista Todd Morse a nováček, klávesista a kytarista Jonah Nimoy. Je zde i nový bubeník Brendon Petrzborn (ex-Marilyn Manson, Suicidal Tendencies), který nahradil Petea Paradu, jehož kapela vypoklonkovala za podivných okolností, když se odmítl očkovat proti covidu. Ale to už jsou historky ze snad už zapomenutých časů… Důležité je, jak je silná nová sestava a v tomto ohledu pravděpodobně není třeba mít o The Offspring obavy. Hlavně díky tomu zní „Supercharged“ natlakovaně, energicky a až nečekaně skočně. Fakt, že deska obsahuje jen hrstku neotřelých nápadů, to je zase věc druhá.
Když totiž kapela spustí singlovou Make It All Right, kdy svým úvodem až nebezpečně evokuje Pretty Fly (For A White Guy), celá ta hra na minulost ve vteřině exploduje. Dáváte si pak pozor, kde uslyšíte ozvěny z minula a těch je tu požehnaně. Pak záleží na každém posluchači, jak k tomu postaví, protože Supercharged můžete brát jako další klasiku z kapelní diskografie nebo ji štítivě odstrčit jako kopírku sebe sama. Co však nelze ignorovat, je skutečnost, že některé skladby se The Offspring skutečně povedly, protože úvodní Looking Out For #1, energická The Fall Guy, popově uvolněná Ok, But This Is The Last Time či tvrdá dvojice Truth In Fiction a Hanging By A Thread jsou asi to nejlepší, čeho je dnes tato kapela schopna. Mezi tuto pětici by se vešla i Come To Brazil, kdyby její konec The Offspring vyloženě nepokazily trapným fotbalových chorálem a nakonec i Light It Up, které zase na působivosti ubírá ono zmiňované sebekopírování.
Celkově vzato, je Supercharged sympatická punková záležitost, která má sílu ukázat to, že The Offspring jsou definitivně zpět. Ukazuje totiž mnohem lepší tvář tvorby než minulá Let The Bad Times Roll a v zásadě, i přesto (nebo možná právě proto, že album trvá pouze lehce přes půl hodiny, jde o nejlepší materiál od alba Splinter. To by se kapele mohlo rozhodně přičíst k dobru.
