Od doby, kdy tahle kapela slavila své největší úspěchy, totiž uplynulo už více než 30 let a od chvíle, kdy vydala poslední album 4:13 Dream rovných 16 let. Za tu dobu se kolem této kultovní formace rozprostřelo podivné ticho a i když žádný rozpad nikdy ohlášen nebyl, tato nečinnost měla chvílemi až zahnívající charakter. Možná ale uvedení do Rock n`rollové síně slávy v roce 2019 bylo tím prvotním impulzem, aby se kapela probrala ze svého spánku. Do té doby také časové spadá zahájení prací na novém albu. Jenže přišel covid, všechno se zkomplikovalo, doba bolestné ztráty blízkých nebyla pro Roberta Smithe také tou pravou na koncentrovanou přípravu desky, ač se nakonec promítla do jejího ponurého výrazu.
Spolu se Smithem se v rámci The Cure vrací i jeho letitý společník, basista Simon Gallup, ale i další členové, kteří byli u toho, kdy kapela vydala své nejslavnější album Wish. Jenže to s novinkou má společného jen málo. Ačkoliv deska z roku 1992 nebyla jen o slavném popěvku Friday I`m In Love, spíše shrnovala spíše pozitivnější období kapely, kdy mezi zatěžkanými, leckdy až hlukomalebnými věcmi, běžně probleskovaly popovější hity. Taková byla Wish, ale takové byly i starší kousky, Disinitegration, Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me nebo dokonce i těžce novovlnná Pornography. V tomto ohledu jim novinka Songs Of A Lost World nemůže být dál, ovšem i tak se vlastně jedná o typické The Cure, pokud je berete komplexně a neznáte je jejich hitparádové šlágry. Ty dnes už působí spíše jako úlitba bohům než silné umělecké vyjádření. A dnes už se na ně nehraje, Robert Smith už totiž není tím 30letým chlápkem, který chce dobývat nejrůznější singlové žebříčky.
Novinka Songs Of A Lost World působí jako procházka pro značně zšeřených zákoutích lidské duše, jako sonda do nitra člověka, který už zná cenu života, během něhož toho tolik poztrácel, dnes už přemýšlí o své vlastní smrtelnosti a o neodvratném konci, který se postupem let stále citelněji přibližuje. Proto je novinka neveselá, místy až propadající do depresí, ovšem vždy nabízející alespoň kousek naděje, že příští dny mohou přinést ještě kousek dobrého. Svou jasnou nekomerčností a sklíčeným vyzněním proto novinka může navazovat na dřívější práci na albu Bloodflowers z roku 2000 či ze straších děl na Seventeen Seconds nebo Faith. Novinka má však ještě o poznání beznadějnější výraz, kdy se do ní promítají prožitá traumata ze smrti nejbližších. Pro Smithe tak může fungovat jako katalyzátor po černočerném období. Když proto Smith v závěrečné skladbě Endsong zpívá: „Na konci každé písně zůstaneme sami s ničím…“ podtrhává to tu nejchmurnější stránku celé desky.
Ta je nepropustnou jednolitou hmotou, z níž nevybočí výrazněji žádná ze skladeb, ať už jde o úvodní Alone, kde se atmosféru snaží odlehčit jednoduchá klavírní motiv nebo I Can Never Said Goodbye, která nabízí jedno velmi důležité pozitivní zjištění a to skutečnost, že hlas Roberta Smithe během let nedoznal žádné větší úhony a zpěvák má hlasivky zachovalé jako za dob Disintegration či Wish. Možná je proto škoda, že je na novince využívá tak málo, protože hlavní slovo hraje hudební složka, leckdy monotónní, místy až sklouzávající k nudě, ale přece jen stále mající v sobě pověstné háčky, které posluchače k desce přitáhnou znovu. Ovšem poslech je to těžký, přetěžký… Místy až bytostně cítíte tu bolest, kterou si Smith prošel, ale o to je prožitek z poslechu této nahrávky autentičtější. Jen od ní ale nesmíte čekat ty poprockové hity…
Návrat The Cure je proto koncipován poněkud překvapivě, ale fanoušky, kteří znají celou tvorbu této party z West Sussexu, zaskočit nemůže. Vždyť v dobách, kdy byli The Cure hozeni do jednoho pytle s kdysi tolik populárními pankáči, měli svou vlastní osobitost, která punkovou zpupnost vyvažovala melancholickými momenty. Ty se ale na novince dostaly na level nejvyšší.
