V řadách klasických Kiss platil Peter Criss vždycky za toho posledního. Za člověka, který neměl hudební nadání jako Ace Frehley, cit pro hitové melodie jako Paul Stanley, ani obchodního ducha jako Gene Simmons. Všechno tohle, navíc dohromady s Crissovou oblibou v návykových látkách, se projevilo v roce 1978, kdy jeho sólové album bylo rozhodně ze všech čtyř vydaných v jeden den suverénně nejhorší (i když Simmonsovo také nebylo žádná velká bomba…) a jasně ukázalo, že jeho parádní kousky minulosti jako Black Diamond, Beth nebo Hard Luck Woman byly spíše dílem náhody než výtryskem mimořádného talentu. Krátce po vydání desky Criss zmizel i ze sestavy Kiss, kdy alba Dynasty a Unmasked už za něho nabubnoval Anton Fig. To bylo v době, kdy už připravoval druhé sólové album Out Of Control, které vyšlo v roce 1980, ovšem komerčně těžce propadlo.
Jeho činnost v dalších letech byla proto spíše sporadická a když už se objevil s novým materiálem, fanoušky stejně více zajímaly debaty, které v průběhu osmdesátých let pořádal a kde mluvil o svém působení v Kiss. K těm se sice vrátil v polovině devadesátých let, ale to už byl konfrontován s tvrdou obchodní realitou dua Simmons – Stanley a na comebackovém albu Psycho Circus se kromě jím falešně odzpívané skladby Finally Found My Way prakticky nepodílel. To jej také z kapely brzy vyhnalo a znovu přišla na řadu sólová kariéra a s ní docela bídné album One For All. Když poté následovalo ticho, ohlášení ukončení hudební činnosti v roce 2017 už nikoho nepřekvapilo. O to více fanoušky nabudilo jeho loňské prohlášení o vydání dalšího studiového alba. To bylo zpočátku považováno za vtip, ale ve chvíli, kdy Crissův management oznámil, že s bubeníkem jsou ve studiu takové těžké váhy jako Billy Sheehan (Mr. Big) nebo John 5 (Mötley Crüe), bylo jasné, že celá věc je vážná.
Pro samotného Crisse je tato deska velice speciální. Už jen to, že její vydání načasoval na den před svými osmdesátými narozeninami, působí osudově, stejně jako fakt, že může být jeho vůbec poslední nahrávkou. Přišel s ní navíc v době, kdy se znovu ukázal před celou Amerikou, když mu prezident Donald Trump potřásl pravicí za jeho celoživotní přínos hudbě. Proto tahle deska prostě nemůže být propadák, ač by se na ni dalo nahlížet shovívavěji než na ostatní Crissova alba. Ona to ale nepotřebuje, protože je dost možná ze všech nejlepší, kdy minimálně eponymní debut z roku 1978 nebo minulou One For All strčí s přehledem do kapsy. K tomu toho Criss ani moc nepotřeboval. Hravě si totiž vystačí s tím, co hrával v sedmdesátých letech, nezapomíná na své kořeny, které leží v dekádě předcházející, a skutečně, že jej producentsky za ruku držel renomovaný Barry Pontier, pak skladbám dává šmrnc, kde se neztrácí ani Crissův hlas, sice lehce zestárlý, ale pořád dost dobře rozpoznatelný.
Možná volba singlu v podobě Creepy Crawlers, která by mnohem více slušela jeho kolegovi ze sedmdesátých let, Alici Cooperovi, nebyla nejlepší, protože pro album není příliš charakteristická, ale i ona zde má své opodstatnění a určitou přitažlivost. Výrazně přesvědčivější ale je třeba Rock, Rockin, Rock & Roll, s níž Criss desku otevře ve svižném duchu, který posluchače vrátí na počátek sedmdesátých let. Aby ne, právě retrospektivně je v této době Peter jako doma, což ukazuje i v dalších věcech. In The Dark“ má totiž feeling, že by mohla být na dávných albech Kiss Hotter Than Hell či Dressed To Kill a For The Money zase připomíná dobu, kdy se starý rock n´roll potkal s hard rockem, z čehož vlastně vznikli, kromě jiných, také Kiss. Těchto třech skladbách přijde první vrchol desky v podobě uvolněné Murder, která znamená i skvělou chvilku pro samotného Crisse, jenže zde předvádí nejlepší pěvecký výkon na desce. V tu chvíli byste ani nevěřili, že tomuto chlápkovi je dnes už osmdesát.
Walking On Water sice zcela úplně nevybředává z baladických témat, ale je výraznější tím, že ji tvůrci pokryli patinou šedesátých let a dokáže evokovat i éru pozdních The Beatles. Naopak Justice Criss a jeho spolupracovníci koncipovali jako nejtvrdší skladbu celého kompletu, kde dominuje kytarová souhra Mikea McLaughlina a Johna 5. Staré Kiss naopak připomene Cheater To Keep Her, kdy výrazný refrén zase spíše ukazuje na dobu šlágru Destroyer. Dalším vrcholem je pak bluesová Sugar, kde kromě Crissova jistého vokálu dominuje souhra kytary a klavíru, což skladbě dává až barovou atmosféru. Rubberneckin` jde znovu proti proudu času a stejně jako v singlové Creepy Crawlers se zde Criss dotkne světa Alice Coopera a jeho záliby v kabaretním umění. Počátky hard rocku pak shrne v příznačně nazvané Hard Rock Knockers, která desku uzavře v typicky kissáckém stylu, z čehož je jasné, že Peter cílí touto deskou především na pamětníky a obdivovatele klasické a pro někoho jediné představitelné éry newyorské legendy.
Kupodivu žádné zklamání, které se od jeho desek během těch let tak nějak očekávalo, se zde nekoná. To samo o sobě je velké překvapení, kdy lze až smutně konstatovat, že Criss promarnil až příliš mnoho let, aby v osmdesáti přišel se skutečně přesvědčivou a dobrou deskou. V jeho případě proto platí ono smířlivé – pozdě, ale přece…
