MC5 mohl být už jen encyklopedický pojem, který po půl století měla definitivně uzavřít smrt její lídra Waynea Kramera, jako posledního žijícího člena původní sestavy, letos v únoru. Jenže opak se stal pravdou a pod jménem kapely, která de facto fungovala pouze na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, nyní vychází nová deska. Je to jistě marketingový tah, který má k poslední zaznamenané hudbě Waynea Kramera přilákat více posluchačů, protože Heavy Lifting byla skutečně původně plánována jako sólovka tohoto kytaristy, ale pocitově toto album přece jen na původní tvorbu MC5 navazuje. Samozřejmě není takové, jako kdyby bylo natočené na konci šedesátých let, ale ten prvek, který tehdy z MC5 udělal praotce punku, zůstal nedotčen. A s ním ožívá i část rockové historie, protože jak přiznali Sex Pistols či Ramones, nebýt The Stooges, New York Dolls či právě MC5, nebyl by ani punk.
Krátká historie této party už dávno vstoupila mezi legendy, protože živé a zároveň debutové album Kick Out The Jams bylo ve své době zjevením, které tvrdou hudbu přeneslo i do oficiálních hitparád. MC5 se díky němu okamžitě stali hvězdami, ačkoliv jejich sláva brzy uvadla. Oficiální debut Back In The USA doplatil na svou přílišnou uhlazenost a skutečnost, že jej kapela odstartovala bubblegumovou klasikou Tutti Frutti od Little Richarda, kterou zpropagoval i Elvis Presley či The Beatles, jejich pověsti zuřivé kapely, i přes značné přitvrzení originálu, nepřidalo. Dvojka High Time se už prodávala tak špatně, že se kapela, navíc zmáhána drogami a alkoholem, brzy rozešla. Legenda se z ní stala až časem, kdy se k ní začali hlásit američtí i britští punkeři a o dekádu později i například takoví velikáni jako Mötley Crüe, Guns N`Roses či posléze i Nirvana. Jenže MC5 to už k životu neprobralo. Navíc, když v roce 1991 zemřel zpěvák Rob Tyner a tři roky po něm i kytarista Fred „Sonic“ Smith. Odkaz této party tak držel zejména její zakládající člen, kytarista a zpěvák Wayne Kramer, který si vyřešil své problémy se zákonem i závislosti všeho druhu.
To, že se nyní, i když posmrtně a rozhodně jednorázově vrací MC5 do povědomí posluchačů, je především zásluha producenta Boba Ezrina, letitého Kramerova spolupracovníka a přítele. Byl to právě Ezrin, kdo Kramera ještě před smrtí přemluvil, aby nový materiál vydal pod hlavičkou své dávné kapely, s čímž nakonec muzikant souhlasil a k jeho realizaci si pozval i několik muzikantů, kteří dávají albu hvězdný status. Tou nejzářivější spoluprací tak pravděpodobně je spojení Kramera s kytaristou rapmetalových revolucionářů Rage Against The Machine Tomem Morellem v titulní skladbě. Ta také celé album definuje tvrdými riffy, dávno punkovou energií i rebelským postoje, což byla tvář MC5 tehdy a je vlastně i nyní. Edge Of The Switchblade pak ženou dopředu žhavé riffy Slashe z Guns N`Roses a zpěv Williama DuValla z Alice In Chains, což však celé věci dává trochu jinou, rock n`rollovější atmosféru.
Nejvíce k původnímu duchu MC5 se pak a to rozhodně ne náhodou blíží skladby Blind Eye (tu lze pasovat na největší hit celé desky) a Can`t Be Found, kde si s Kramerem zahostoval původní bubeník kapely Dennis Thompson. Ovšem ani ten se současného vydání nedožil a svého někdejšího spoluhráče přežil jen o tři měsíce. Ke kořenům vlastní tvorby, ale i celkově rockové hudby, se pak vrací členitá Change, No Change, kde Kramer a jeho spoluhráči tvoří hypnotickou atmosféru, využívající po troškách i dávné ozvěny hnutí hippies. Z podobných inspiračních zdrojů těží i mírně psychedelická I Am The Fun (The Phoney). Která kontrastuje s následující Twenty-Five Miles, což je naopak rozverný kousek lehce komerčnějšího střihu, který ukazuje Kramerovu tvorbu i z té přístupnější stránky.
Pokud by Kramer i Thompson byli ještě mezi živými, dalo by se o comebacku MC5 hovořit zasvěceněji. Takhle však o žádná návrat nejde, ale jen připomenutí toho, že tahle kapela má i lehký přesah do současnosti. Deska však úplně klidně mohla vyjít jako Kramerova další sólovka, protože k nim má blíž, než ke staré tvorbě zmíněné legendy. Ovšem rozhodnutí padlo a je třeba jej respektovat. Ostatně Heavy Lifting odkazu legendy z Detroitu ostudu rozhodně nedělá.
