Wes Scantlin se dlouho situoval do role novodobého Kurta Cobaina, pořídil si závislost na drogách a choval se tak, že se takřka pravidelně objevoval v hledáčku policie, ale nejdůležitější věc mu unikla. Ačkoliv takřka na chlup zkopíroval Cobainův rukopis ve svém největším hitu She Hates Me, skladatelský génius šéfa Nirvany mu vždycky chyběl. Proto Puddle Of Mudd po úspěchu průlomového alba Come Clean rychle vyčpěli a další roky žili z tehdejšího úspěchu. Návrat v podobě alba Welcome To Galvania v roce 2019 už masy posluchačstva nezajímal a Puddle Of Mudd se stali nostalgickou kapelou, která dost dobře dokáže se starosvětským pojetím grunge vyvolávat vzpomínky na devadesátá léta, přestože parta z Kansasu nového nenabízí takřka vůbec nic. Ale fanouškům to vždy stačilo, protože nepůvodní byla kapela už na začátku kariéry.
Wes Scantlin je blázen a přestože je mu přes padesát a je ve věku, kdy by měl mít rozum, pořád žije v jakémsi polosvětě, který je naplněný drogami, osobními pády, zatčeními a násilnostmi. Dalo by se říct, že je odsouzen k věčnému zatracení, že je troska, která měla kdysi štěstí, ale kromě toho Scantlin ještě dokáže tvořit novou hudbu na úrovni, která fanouškům stačí, protože dosud nenatočil album, za které by se musel stydět. Není tomu tak ani v případě novinky, přestože Kiss The Machine není očekávaným veledílem, ale spíše výletem do dob předinternetových, do klubového prostředí, odkud se rojila nová jména, kterým uhranula Nirvana a která chtěla zopakovat její úspěch nebo na něm alespoň chvilku parazitovat.
Stejně jako Welcome To Galvania a minulá Ubiquitous, od níž Scantlin zcela změnil obsazení kapely, je Kiss The Machine v zásadě nehitové album, takže se nedaří navázat na někdejší úspěch She Hates Me. Ovšem nehitové neznamená, že je špatné. Scantlin i přes složitou a kontroverzní povahu zůstává slušným skladatelem, jakkoliv je ukotvený v léta zažitém stylu. Znovu se posluchači dostane pečlivě dávkovaného grunge, v němž už není slyšet pachuť skutečné sebedestruktivity (i přes Scantlinův životní styl) a který je ředěn soudobým americkým hard rockem. Díky tomu skladby Beautimous či In Love With A Dancer působí skoro až roztančeně, jako kdyby se do světa Puddle Of Mudd vkrádal vliv Foo Fighters, který si však Scantlin při vší lásce k Nirvaně připustit nechce.
Ze zcela jiného těsta je Back Against The Wall, která z desky vyčnívá kvůli trapovým beatům a ultramodernímu pojetí, jež se ke staromilsky laděnému zbytku desky příliš nehodí, ovšem ve výsledku působí velmi osvěžujícím dojmem. Snad možná i lepším, než když Puddle Of Mudd vytáhnou klasicky nirvanovskou baladu Firefly, působící trochu omšelým dojmem, ačkoliv v ní a v následující Maniac Scantlin podává nejlepší výkon, přičemž v Maniac přechází do typicky grungeové nervní polohy. Poslední třetina desky začíná mlátit prázdnou slámu, lehce zaujme jen Everything kvůli tajemnějšímu tónu refrénu, který je v kontrastu s poněkud rozervanou slokou. Baby You Da Best a závěrečná Win, Win, Win jsou zbytečné skladby, zařazené pouze do počtu, aby deska horkotěžko dosáhla alespoň na půlhodinovou stopáž.
Nejde o nejlepší desku kapely, ale spíše o připomínku toho, že Scantlin stále ještě žije a dokáže tvořit. Zbylé fanoušky nová tvorba má šanci nezklamat, protože muzikant zachází se svými nejsilnějšími zbraněmi, ačkoliv je na něm trochu znát únava z prohýřeného života. Pokud stojíte o transport v čase minimálně o čtvrt století zpět, jste na dobré adrese.
