Když pomineme rozporuplné politické angažmá, kdy podepsal Antichartu, Několik slov a zasedal v Poslanecké sněmovně za rozkradenou ODA, byl Michal Prokop vždycky záruka kvalitní hudby a dnes už je, stejně jako Vladimír Mišík, matadorem scény a připomínkou ryzí poctivosti v (blues)rockovém ranku. Dobře ví, že hraje zejména pro své vrstevníky a proto nemá potřebu honit nějaké módní trendy a své desky píše podobně, jak to dělal v 70. a 80. letech, kdy vytvořil svá nejslavnější díla Město Er či Kolej Yesterday. Zejména ke druhé jmenované, která je považována za jedno z nejzásadnějších tuzemských alb pozdní normalizace, se Prokop svou tvorbou hlásí dosud, protože právě na Koleji Yesterday se definitivně vyprofiloval po trochu divokých sedmdesátých letech, kdy mu nebyl cizí art rock ani prog rock. Oba styly mají v jeho tvorbě místo dosud, ale Prokopova hudba je dnes srozumitelná, konzervativní a voní přitažlivou starosvětštinou, kdy až bytostně cítíte zašlé časy, které se zde vynořují jako vzpomínky na dětství či mládí.
Framus Five, tedy letitá Prokopova kapela už z konce šedesátých let, doznala za poslední dobu několik změn, když zaúřadoval osud, protože krátce po vydání minulé desky Mohlo by to bejt nebe… zemřel letitý Prokopův spolupracovník a velmi platný člen jeho kapely, kytarista Luboš Andršt. Po odchodu i dalších členů, například Jana Koláře, je dnes už pamětníkem starých časů, kromě Prokopa, pouze houslista Jan Hrubý, čímž je řečeno, že Framus Five dostali mladou krev, která se jistě propisuje i do energie, kterou jejich tvorba vyzařuje. A nejde jen o koncerty samotné, ale i o studiovou tvorbu, protože do ní se stále Prokopovi daří dostávat fludium, které vyzařuje z jeho vystoupení. A to i na novince Ostraka, s jejímž vydání se už blíží 79. narozeniny hlavního protagonisty. Není sice takovým nepsaným rekordmanem jako je Petr Janda, ale oproti o rok mladšími Vladimíru Mišíkovi, se těší stále dobré zdravotní kondici. I to se nakonec do Ostraky promítlo.
Jistě na tom, jak deska posluchačky přívětivě, ač ne důchodcovsky, zní, mají podíl i mnohem mladší muzikanti jako je klávesista Andy Čermák (jinak také Sunflower Caravan) či kytarista Pavel Marcel, kteří se navíc prezentují jako velmi zdatní skladatelé. Zejména Čermákovo vrcholové číslo a pilotní singl A přece ráno je jednou z nejpřesvědčivějších Prokopových skladeb v tomto tisíciletí. Velmi pozitivní zprávou pak je, že ani tato skladba z Ostraky příliš vyčnívá, ale spíše dotváří její tvář, takovou, která si zaslouží pojmenování velmi silného alba. To je totiž plné velmi přesvědčivých skladeb, pro něž je hlavním jmenovatele Prokopův veteránský nadhled a jeho pevný, stále ještě dost funkční hlas. Díky tomu si může dovolit i výlety do jiného než bluesrockového prostředí, protože ostatně tato škatulka mu byla vždy těsná, ač do ní byl pasován nejčastěji.
Deska proto nabízí pestrou paletu nálad a odstínů klasického rocku. Odlehčenou formu prezentují například V nákupáku, Hollywood či Blues o prázdném sedle, která ale spíše už pošilhává po kritice současných politických poměrů. Mnohem temnější je tak titulní Ostraka, kde už Prokop říká věci bez obalu či melancholická Vyrovnání, které obsahuje až nečekaně velké množství sebereflexe s osudově znějícími houslemi Jana Hrubého. Výrazná je i položka Vážený pane s výrazným vkladem dechové sekce a ženských sborových zpěvů, kde jakoby Prokop prezentoval své životní zkušenosti, což si ostatně ke svému věku může i dovolit. Mezi jeho autorské skladby pak hravě zapadla závěrečná klasika od Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Na shledanou. Možná v ní je symbolika, možná jde o Prokopovo loučení, ačkoliv žádná slova o poslední desce nezazněla. Jenže nic nemůže jít donekonečna a Prokop to moc dobře ví…
Ostraka vytahuje na světlo všechny silné zbraně Framus Five, což už samo o sobě dává dohromady velmi dobrou desku. Sice je krůček za loňskou Vteřiny, měsíce a roky od Vladimíra Mišíka (když už jsme u těch vrstevníků), ale jasně ukazuje, že staré páky stále mají co říct. Navíc před měsícem Olmypic, nyní Prokop… Vlastně je dobře, že tihle muzikanti, kteří zažili ten rozpuk šedesátých let, stále mají co říct.
