Pro Marilyna Mansona nebyly poslední roky rozhodně těmi nejlepšími. Že umělecky strádá, ví jeho fanoušci už delší dobu, protože co se na konci milénia vyčerpal s triumvirátem Antichrist Superstar, Mechanical Animals a Holy Wod (In The Shadow Of The Valley Of Death), nikdy se k takové kvalitě desek už nedokázal vrátit a ačkoliv natočil pár slušných kusů typu The Golden Age OF Grotesque či The Pale Emperor, většinu času pouze paběrkoval. Jenže obvinění od několika žen, které sešikovala jeho bývalá přítelkyně Evan Rachel Wood, ze sexuálně motivovaného násilného chování jej zahnalo nečekaně do kouta. V rámci procesu a špatné reklamy, od něho dala ruce pryč i vydavatelská firma Loma Vista a vypadalo to na neslavný konec kariéry, navíc uzavřený albem We Are Chaos, dílem netypickým, symbolizovaným podivným výletem do hájemství country. V tu chvíli by si na pokračování kariéry nikdo nevsadil ani pětník.
Prvotní impulz, který vlastně znamenal Mansonův návrat, dal tomuto kontroverznímu umělci jeho někdejší spoluhráč Tim Skold, který s ním už na konci roku 2021 vytvořil několik skladeb. Kde skončily, dnes ví asi jen oni dva, ale právě ony byly tím, co Mansona vyburcovalo z letargie a znamenalo prvotní restart jeho kariéry. Ten skutečný přišel až loni, kdy na sociální sítě napsal: „Mám něco, co byste si mohli poslechnout!“ a bylo to. Vyšel singl As Sick As The Secrets Within a rázem bylo vše zpět. Ne, že by se jednalo o velkou bombu ve stylu výše zmíněného triumvirátu, ale skladba naznačila, že Manson svůj comeback myslí vážně a že by mohlo být snad i líp než mnohokrát v minulosti. A vlastně tato skladba svou charakteristikou předznamenala i celou desku. Ta není nejlepším dílem tohoto svérázného performera, ale nezachycuje jej ani v příliš slabých chvilkách, čili takové Eat Me, Drink Me nebo The High End Of Low nechává o několik koňských délek za sebou. Bude to však fanouškům stačit?
Manson se na novince už nepasuje do role veřejného nepřítele číslo jedna, jako tomu bylo v dobách Antichrist Superstar. To byl skutečným zjevením, nihilisticky zvrácenou ikonou na pokraji hororového šílenství a glamrockového pozlátka. Dnes není ani odlidštěně androgynní jako na Mechanical Animals ani morbidně temný jako na Holy Wood. Novinka One Assassination Under God – Chapter 1 jej ukazuje ve vyzrálejší a dospělejší poloze. Pravda, trochu nudnější, než by se od umělce jeho pověsti čekalo, trochu rutinní, ale přece jen dostatečně mansonovsky signifikantní. Zpěvák k nové desce přistoupil opatrně, protože moc dobře ví, že jeden chybný krok jej po nechutných soudech může stát celou kariéru. Proto má hudba, na novince obsažená, ten nejtypičtější výraz. Odkazuje ke zmíněným slavným deskám, ovšem s tím, že je dnes Manson o čtvrt století starší, snad dospělejší a šokovat už nikoho moc nemůže. Ona se také změnila doba a to, co společnost děsilo v době předinternetové má dnes už rozměry zdánlivé normálnosti.
Ale co jednotlivé skladby? Bez jejich kvality by totiž Manson mohl donekonečna vyplazovat svůj zarudlý jazyk a ukazovat nemyté pozadí a nebylo by mu to nic platné. Naštěstí všech devět kompozic svůj půvab nakonec ukáže. Trvá to déle než obvykle, protože všechny do jedné mají tvrdou skořápku, kterou je třeba proťuknout, ale nakonec v tomto případě platí, že trpělivost přináší růže. Nepomůže tomu ani skutečnost, že album se s titulní věcí rozjíždí poněkud líně a Mansonův hlas se plazí jako had mezi kytarovými poryvy, ale i tento úvod je pečlivě promyšlen a slouží celkovému vyznění desky. Ta neobsahuje výrazné hity, ač k má Manson v Raise The Red Flag docela blízko, ale spíše působí jako jednolitá masa. Když totiž refrén v Nod If You Understand začne bouřit jako za starých časů, působí to přirozeně a nenuceně, stejně jako když singlová As Sick As The Secrets Within připomene dávnou Great Big White World z Mechanical Animals. Ostatně právě k tomuto albu se novinka kloní nejvíce. Není samozřejmě tak skvělá jako deska z roku 1998, ale tvrzení, že v případě One Assassination Under God – Chapter 1 jde o nejlepší album od The Pale Emperor, už na místě je.
Mansonův návrat je tedy skutečností a i když není tak mediálně propíraný jako comeback jeho kolegů z počátku milénia Linkin Park, je vlastně podobně nečekaný. Sám Manson je dnes mnohem civilnější než před lety a když se s minou We Are Chaos hovořilo o jeho stárnutí, na novince to vypadá, že se tomuto procesu chce bránit zuby nehty. Ale i tak si musí přiznat, že do jedné řeky už podruhé ani on, samozvaný Antikrist, vstoupit nedokáže.
