To, co ještě před nedávnem vypadalo jako čirá utopie, je skutečností. Linkin Park jsou zpět a dokonce i s novou deskou, která si jistě klade za ambice konkurovat jejich nejlepším dílům, ačkoliv je jasné, že takových vrcholů jakých dosáhl debut Hybrid Theory a s odřenýma ušima i následující Meteora nemůže být dosaženo už nikdy. A to nejen proto, že Linkin Park jsou dne už jinou kapelou. Nemají samozřejmě ve svém středu zesnulého Chestera Benningtona, po jehož sebevraždě se zdálo, že je se vším konec, ale po albech jako A Thousand Suns nebo One More Light by důkladný návrat k Hybrid Theory byl spíše trapným pokusem o sebeparodii, než čímkoliv smysluplným. Mike Shinoda, jako jakýsi nepsaný ideový vůdce, si toho je vědom a proto se Linkin Park k nejslavnějším dobám nevrací ani nyní, v situaci, kdy by to pro ně bylo nejpohodlnější. Naštěstí ale ani nenásledují příkladu zoufale nudného posledního alba s Benningtonem One More Light.
Comeback bez hlavního hlasu, na jehož obrovské energii a nenapodobitelné barvě kapela postavila svou kariéru, mohl dopadnout všelijak. I ono zdržování jeho ohlášení spíše nasvědčovalo tomu, že Linkin Park si tímto krokem nejsou jisti a koneckonců i angažmá zpěvačky Emily Armstrong z post-grungeové formace Dead Sara mohlo na fanoušky působit jakkoliv. Bylo třeba ospravedlnit tento výběr maximálně silným singlem, což se v podobě The Emptiness Machine docela povedlo. V tu chvíli byla kapela zpět, fanoušci Emily přijali za svou a kvitovali návrat k mnohem kytarovějšímu, snad by se dalo říct i původnímu nu-metalovějšímu zvuku. Druhý singl Heavy Is The Crown ukázal, že by mohlo být dokonce zaděláno na největší překvapení letošního roku, protože v něm ukázali současní Linkin Park formu ještě větší. Jenže nakonec se očekávaná bomba nekoná. Oba singly jsou totiž zdaleka nejsilnějšími skladbami celé desky.
Díky nim má novinka From Zero velice silný úvod, kam zapadne i velmi dobrá Cut The Bridge, kde své rapově-zpívané přednosti ukáže hlavně Shinoda. Jenže když první tři skladby dozní, následuje rychlý pád, který by kapelu takové velikosti, jako jsou Linkin Park, navíc při comebackovém albu, potkat neměl. Over Each Other, ač ukáže, že Emily byla v podstatě dobrou volbou, ačkoliv Benningtona entuziasmu docílit nemůže, je pouze méně výraznou skladbou, která vedle předchozích věcí působí trochu jako chudý příbuzný. Překvapí, ačkoliv zcela nepřesvědčí, také následující věc Casualty, která se po úvodním rozkoukání zvrhne do nečekané crust punkové rubanice, takové, jaká od Linkin Park snad nebyla ke slyšení ještě nikdy. A jestliže se tyhle skladby dají, alespoň s přivřením oka, považovat za dobré a vydařené, s druhou polovinou alba už to tak valné není.
Všední a ve své podstatě velmi konzervativní, tak by se daly nazvat věci, které kapela na desku umístila od příchodu Overflow. Posluchač tak nutně začne ztrácet pozornost a zbytek alba už je pro něho pouze nerušivá kulisa, kterou nevypne, ale ani jej nijak nenadchne. Snaha pak doposlouchat byť pouze půlhodinové dílo, kterým From Zero je, začne ochabovat. Konec alba v podobě Staind, „IGYEIH“ a závěrečné balady Good Things Go už nic nenasvědčují o někdejší výjimečnosti této party. Deska se totiž nejpozději s nimi rozplizne do neurčité hmoty, ale naštěstí se tak zde neděje v takovém rozsahu, jako tomu bylo u minulé nahrávky. Proto i po From Zero zůstane One More Light suverénně nejhorší deskou a dnes už i ošklivou tečkou za érou Chestera Benningtona.
Nové zpěvačka a nové album tak představují nové naděje. Linkin Park je vzali za dobrý konec, ačkoliv po obsahové stránce jejich nový materiál kulhává. Je spíše důkazem o tom, že tato kapela přestála vlastní smrti a stále chce ještě něco říct. V současnosti by to tak mohlo stačit, ovšem do budoucna to chce zabrat ještě trochu víc.
