Nečekaný comeback, který Jethro Tull nastartovali před třemi lety deskou The Zealot Gene ještě nečekaněji, pokračuje a od roku 2022 nyní kapela nabízí třetí řadové album, když předtím více než dvacet let mlčela. Ian Anderson, ač už je mu dnes sedmasedmdesát, vypadá jako pokropený živou vodou, během let tohoto milénia se obklopil novými muzikanty a ačkoliv recenze na novou tvorbu nadšením zrovna nekypí, je fakt, že byly doby, například v 90. letech, kdy to u Jethro Tull vypadalo ještě bleději. Obě nová alba The Zealot Gene a RökFlöte ukázaly, že kapela má nejlepší roky dávno za sebou, ale na druhou stranu také to, že dokáže být aktivní bez toho, aby se jednalo o průser v době, o níž Anderson možná ani nedoufal, že se jí dožije. U Jethro Tull platí v podstatě to samé, jak u hard rockových kolegů Deep Purple a to, že ten běh cílovou rovinkou je možné natahovat skoro donekonečna.
Je logické, že se Jethro Tull nemohou přiblížit vrcholům Aqualung, Songs From The Wood nebo Minstrell In The Gallery. Mohou stokrát potlačovat skutečnost, že se píše rok 2025, hrát podle pravidel konce šedesátých let, ale i pro ně platí přísloví o opakovaném vstupu do téže řeky. Pro Andersona a jeho partu je důležité, že je stále berou staří fanoušci, k čemuž je nezbytné, aby byl kladen důraz na co nejčistší vyznění a hlavně na Andersonův zpěv, jenž je společně s flétnou nejcharakterističtějším ze zvuku Jethro Tull. Mohou možná panovat obavy o tom, jestli se ve velmi pokročilém věku ještě dokáže přiblížit někdejším výkonům, ale ty se ukazují jako neopodstatněné. Už je u něho každý rok znát, ale je nesmysl, že by přišel o hlas úplně, jak tvrdily zlé jazyky.
A je to právě tento starý vlk, na němž je album Curious Ruminant postavené. Po svém boku už nemá kytaristu Martina Barreho, který byl léta jakýmsi druhým hudebním rozměrem Jethro Tull, proto novinka dává za pravdu těm, kteří tvrdí, že aktuální etapa kapely je spíše Andersonovou sólovou prací než dílem Jethro Tull. Novinka tak zní, důraz na zkreslenou kytaru je minimální a akustická na řadě míst zaniká za flétnou a hlasem hlavního protagonisty. Anderson se nepouští do žádných eskapád, je si vědom toho, že už by si v různých vylomeninách, které tak rád dělával v sedmdesátých letech, mohl ublížit a drží se proto při zemi. Album jen volně pluje a po úvodní Puppet And The Puppet Master, která energií směřuje do sedmdesátých let, zamíří spíše do středních či pomalejších poloh, v nichž se objevuje Andersonova láska pro hudbu pozdního středověku a renesance. Ve Staygian Hands rozverností dokonce evokuje Blackmore`s Night, což není poloha, která by Jethro Tull úplně slušela.
Mnohem lépe a vyspěleji zní dramatická Over Jerusalem, která jako jedna z mála dává velký prostor novému kytaristovi Jacku Clarkovi, který vystupuje z pozadí a ukazuje, že jeho častější souhry s Andersonem by nebyly na škodu. Největší důraz se ale klade na více než šestnáctiminutovou Drink From The Same Well, která by měla působit jako shrnutí kariéry kapely, neboť v ní dostávají progrockové dozvuky 70. let největší prostor a aspoň na chvilku působí zpestřujícím dojmem. Instrumentální témata se rozprostírají přes většinu plochy, proto už v polovině stopáže se začnete ošívat a na konci budete zívat nudou. Z té nevytrhne ani recitované finále Interim Sleep, i když se v něm Anderson pokouší o navození temnější atmosféry.
Curious Ruminant ukazuje Jethro Tull jako kapelu, v níž má hlavní (a možná jediné) slovo její šéf a podle toho se hraje. Album je asi nejjemnějším z diskografie kapely, je přemýšlivé, smířlivě hledí k nevyhnutelnému konci, ale přes to všechno dokáže fanoušky potěšit, zejména pak skalní a nekritické obdivovatele umu páně Andersona.
