Na to, jak si američtí Scorpion Child (jejich jméno nemá nic s německou legendou, ale vychází z poetiky britských The Cult) zahrávají s trpělivostí fanoušků a jejich činnost je po celých devatenáct let spíše sporadická, byla novinka I Saw The End As It Passed Right Through Me očekávána se zájmem. Kapela si dvěma deskami z minulé dekády vybudovala docela slušné renomé, nejprve se svezla na vlně zájmu o retro blues/hard rock první poloviny sedmdesátých let, aby s o fous lepší nahrávkou Acid Roulette představila o něco tvrdší a progresivnější tvář. Druhá deska ukázala, že Scorpion Child na to jdou jinak než třeba Rival Sons nebo Wolfmother, s nimiž byla parta kolem zpěváka Aryna Jonathana Blacka hozena do jednoto pytle. Že tomu tak není, ukazuje v plném světle novinkové album, které s někdejší retro vlnou má společného velmi málo.
Z dob debutu i druhé desky zůstal v kapele jen Black. Toho před několika lety znovu posílil zakládající člen, kytarista Asa Savage, který odešel ještě před vydáním debutu a spolu s ním Black začal budovat novou tvář kapely. Do té se nehodili spoluhráči z minulých let, kteří se rozutekli po kapelách Uncle Acid & The Deadbeats nebo deathmetalových Job For A Cowboy. Dopadlo to tak, že Scorpion Child zůstali zakonzervovaní v pandemických časech, a fanoušci se s nimi začali pomalu loučit. Jenže Black je člověk houževnatý a proto se žádný konec nekoná. Místo něho je tu (po velmi úspěšném loňském evropském turné) nová deska. Nečekaná, příjemná, ale v podstatě převratná a pro Scorpion Child revoluční. Jestli se před deseti, dvanácti lety o kapele mluvilo jako o té, která by bláhově chtěla být novými Led Zeppelin, Nazareth nebo Thin Lizzy, tak to dneska neplatí. Novinka totiž jinou tvář kapely, kvalitativně lepší a originálnější.
I když je u kapely vše na dlouhé lokte, Scorpion Child ukazují, jak dokáží stoupat. Jestliže Acid Roulette byla lepší než debut, I Saw The End As It Passed Right Through Me strčí do kapsy obě předchozí alba. „Je to docela intenzivní a spíše náladová deska. Vychází přímo z hlubin hluboké deprese. poté, co jsem prošel drsným životním obdobím, kdy bylo mé duševní zdraví velmi špatné,“ popsal vznik desky Black, který tak přesně vystihl její podstatu. Temnou, tvrdou, ovšem i plnou naděje. Nejtemnější stránku kolekce představuje skladba The Starker, v níž jako kdyby chtěl Black vykřičet všechny frustrace, a v níž se Scorpion Child silně dotýkají grungeového odkazu Soundgarden. Dozvuky Seattle soundu jsou cítit i z dalších skladeb, které mění někdejší retro tvář za mnohem alternativnější výraz. The Starker nebo Godskin mohou fanoušky zaskočit, ale v kontextu alba fungují výborně.
Kapela vstoupí do alba s Be The Snake na tradičnější vlně, i když skladba ukazuje, že nepůjde o žádný návrat do minulosti, ale že kapela dospěla v moderní hard rockovou partu, která využívá producentských fines, ačkoliv stále nejvíce sází na schopnost napsat dobrou skladbu. To ukazují především následující Actress a Outlier, v nichž Scorpion Child využívají hitového potenciálu a místy to v nich zavoní klasickým heavy metalem osmdesátých let, přičemž se kapela lehce dotýká stadionové nablýskanosti. See The Shine přiloží pod kotlem, žhavé riffy doplňují manýry nejtvrdších chvil Foo Fighters (na Learn To Fly nebo Best Of You v tomto případě zapomeňte), ale to se deska láme do druhé půlky. Mnohem chmurnější, tesknější a bezvýchodnější. Na tom nic nezmění ani závěrečná balada Hanging Sun, grungem načichlá záležitost, které je vlastní naprosto charakteristická nálada tohoto hnutí. Taková atmosféra plně koresponduje s Blackovým vyjádření o tom, v jakém rozpoložení deska vznikala.
Pro Scorpion Child znamená album velký krok vpřed, ačkoliv není jistota, že fanoušci debutu na něj budou nahlížet jako na cestu správným směrem. Pro kapelu je počinem, který ji vyvede ze začarovaného retro kruhu a otevře před ní nové obzory a výzvy. Scorpion Child se stávají nejambicióznější z formací, které před zhruba patnácti lety přísahaly věrnost partám ze 70. let. K takové sortě pětice z Texasu už v podstatě nepatří.
