Poprvé to zafungovalo a sklidilo úspěch, tak proč to nezkusit podruhé. Kooperace kytaristy Iron Maiden Adriana Smithe a někdejšího člena Poison a Mr. Big Richieho Kotzena vzbudila před čtyřmi lety velký rozruch, který nebyl zdaleka jen dán tím, že debutový deska ukázala, že i kytarista Iron Maiden může mít ve svém srdci velké místo pro bluesovou hudbu, ale představila rovněž velmi kvalitní materiál. Zněl sice spíše jako sólová práce Richieho Kotzena, navíc když to do celé věci zapojil i svůj nezaměnitelný hlas (zpívají však oba hlavní protagonisté), ale i mimomaidenovské vlivy Smithe byly cítit hmatatelně. Předpovídalo se ale, že spojení obou muzikantů je pouze reklamní trik, něco jak upoutat pozornost na stárnoucí rockové hvězdy, ale celý projekt nakonec ukázal větší životaschopnost, což ukázalo i jarní turné v roce 2022.
Přesto bylo ohlášení druhé desky trochu překvapivé, avšak o to větší vzbudilo mezi fanoušky zájem. Oba kytaristé se předháněli v poklonách o vzájemném porozumění, o nalezení společné chemie a radosti z hraní, což nakonec podpořili i dvěma titulními věcmi, energickou Black Light, která sází spíše na hitové ambice, jenž jsou však v jejím případě spíše tušené, než opravdové a těžkotonážní White Noise, což je naopak tvrdá bluesová věc, kladoucí důraz na kytarovou práci obou ústředních hvězd. Že by v jejich případě Smith s Kotzenem ukázali něco neslýchaného, to se nestalo, ale obě dvě znamenaly pro milovníky kytarových riff a krkolomných sól, stejně jako procítěného zpěvu, velmi dobrou volbu. Ani jedna ze skladeb sice není na první poslech, ale to ostatně není ani celá deska, která tím oproti debutu představuje trochu méně přístupný materiál, která postrádá více hitových ambicí a záchytných míst, ovšem i tak je plný kvalitního muzikantství.
Black Light/White Noise má velkou nevýhodu v tom, že postrádá moment překvapení, že už fanoušek Iron Maiden, léta tušící, že Adrian Smith není skutečně kovaným metalovým hráčem, zde poslouchá jednoho ze svých idolů ve zcela civilní rockové podobě. Co se týče skladeb samotných, tak ty v podstatě navazují na čtyři roky starou práci, ovšem takový hit, jako byla na debutu Scars se tentokrát z autorské dílny vydolovat nepodařilo. Nejblíže k němu má možná chytlavá Blindsided, která má docela zapamatovatelný refrén, což je věc, která na tomto albu není samozřejmostí. Druhou skladbou, která by mohla mít ambice oslovit širší publikum je uvolněná Outlaw, čerpající zejména z Kotzenových inspiračních zdrojů a tradic amerického rocku, která je poučený, kromě blues, také country a tradicionalistickým písničkářstvím.
Deska je však spíše určena hudebním fajnšmekrům a pamětníkům zlaté éry hard rocku, v němž hrál velkou roli blues. Možná nechtěně tak připomene polovinu 70. let a původní tvorbu kapely jako Bad Company, Back Street Crawler či období Deep Purple, když u nich působil David Coverdale a Glenn Hughes. Ostatně už úvodní Muddy Water velmi silně připomene tuto legendu, protože oba kytaristé v ní přiznávají svou lásku ke kytarové práci Ritchieho Blackmorea (Deep Purple) nebo Jimmyho Page (Led Zeppelin). Právě zeppelinovský feeling je pak patrný z vrstvené Wraith, kde se tyto vlivy mísí s riffem, který připomene Smithovo původní působení u Železné panny a období alba Somewhere In Time. Zase naopak Kotzen má větší slovo ve volnější Darkside, obsahující jeny z nejlepších melodických nápadů na albu, ale které ve výsledku velice škodí pokusy o vícehlasy v závěru, působící vyloženě rušivým dojmem. To je však pouze jeden z minima přešlapů na jinak vysoce profesionálně odvedené práci.
Spojení obou hvězdných kytaristů tedy zafungovalo i na podruhé, ačkoliv oproti debutu se zde laboruje s o trochu slabším materiálem. Smith s Kotzenem se však už cítí pevnější v kramflecích a protože dnes už jsou muzikanti s mnohem většími časovými možnostmi, dá se počítat s tím, že Black Light/White Noise nebude jejich poslední spoluprací. Tu partii mají zatím rozehranou dobře.
