Podívejme se, co zbylo z toho, na čem v první polovině sedmdesátých let vyrostla hard rocková obroda, která píchla do žil předchozí dekády koňskou dávku adrenalinu. Téma je palčivější ve stínu skonu Ozzyho Osbournea, s nímž nadobro skončili Black Sabbath, kteří se po pětačtyřiceti letech odebrali na věčnost za někdejšími rivaly Led Zeppelin. Je tu ještě hrstka muzikantských pamětníků, kteří dosud vystupují pod názvy Deep Purple, Uriah Heep, Nazareth, Slade nebo The Sweet, ovšem jejich dnešní výkony jsou jen odleskem dávné slávy, přičemž se tito veteráni spoléhají hlavně na výpomoc mladších kolegů, kteří leckdy v době největší slávy klasického hard rocku nebyli na světě. A pak je i tu Glenn Hughes… Člověk popírající přírodní zákonitosti, chlápek, co stárne pomaleji než ostatní, a i když dlouhá léta prochlastal a profetoval, je snad jediný z tehdejší éry, který dokáže dodnes navázat na svou dávnou formu, ať už to bylo v rámci Trapeze či Deep Purple.
Dnes je čistý a jak sám tvrdí, léta žije příkladný životem, což by mohl být klíč k jeho obdivuhodné fyzické kondici i ke stále skvělým a dosti výrazným výkonům. Navíc je v posledních letech (desetiletích) velmi plodný a poté, co si střihl dvě desky s The Dead Daisies, které přetvořil k obrazu svému, vydal loni comebackovou nahrávku i s Black Country Communion a nyní přichází s další sólovkou. „Je to moje poslední rocková deska tvrdí,“ tvrdí čtyřiasedmdesátiletý matador, který se v budoucnu chce věnovat své lásce k soulu, funky a blues. Jenže to už tady v minulosti bylo několikrát a vždycky skončil u fortelného hard rocku. Vzhledem k jeho věku lze možná brát toto prohlášení vážně, ale přece jen naděje, že Chosen není loučením se s rockovým bouřliváctvím, je poměrně velká. Ale i kdyby… Pokud to tak bude, pojal tuto rozlučku Hughes výborným způsobem.
S každou další deskou se množí hlasy hovořící o tom, že kvality čtyř skvělých alb From Now On…, Feel, Addiction a The Way It Is, díky nimž Glenn zažíval „zlatá devadesátá“, už nikdy nemůže být dosaženo, a s každým dalším dílem se Hughes snaží tyto škarohlídy (ale i řadu fanoušků) přesvědčit o tom, že nic není nemožné. Alba z nového milénia vždy stála krůček za těmito nahrávkami, do nichž se promítlo Glennovo nadšení ze znovu nabyté střízlivosti, ale nikdy nešlo o kvalitativní sešup. Ten nepřichází ani nyní, protože s Chosen nabízí legendární Brit další vysoce kvalitní kolekci, pro níž dokázal dát (za pomoci své současné pravé ruky, dánského kytaristy Sorena Andersona) dohromady desítku velmi přesvědčivých kompozic, v nichž se střetává původní hard rock s bluesovým cítěním a jemným soulovým zabarvení, promítající se hlavně do stále neskutečně silného hlasu, který od dob Burn či Stormbringer nepozbyl nic z naléhavosti a síly.
Hughes má stále smysl pro barvitost tvorby. Když album nastartuje těžkotonážní Voice In My Head, kde hlas pokládá nezvykle nízko, víte, že v tomhle duchu deska pokračovat nebude. Už následující My Alibi nabídne vzdušnější momenty a ačkoliv je Anderson zahušťuje podladěnou kytarou, snad až ve stylu Soundgarden, jde o přehlednější záležitost s vesele funkující Glennovou basou. V podobném duchu pak žene vpřed i titulní Chosen, kde více pošilhává po stadionovém znění s vyhrávkami, které by se hodily do zlatých dob rockové hudby. Více dramatičnosti nabídne šestiminutová Heal, prostřednictvím které jako kdyby se pocitově vracel na začátek kariéry, jelikož s trochou fantazie by mohla stát na párplovském albu Come Taste The Band.
Z té doby jako kdyby pocházely také hromové riffy z In The Golden, sloužící Glennovi coby prostor pro vypjatější vokální místa, stejně jako závěrečné hypnotické zrychlení, v němž to vypadá, že si Hughes vzpomněl na své krátkodobé působení u Black Sabbath. Tomu odpovídá i riff následující The Lost Parade, který by klidně mohl stvořit Tony Iommi. Pro znění desky tato skladba znamená určitý předěl, protože v poslední třetině alba nabídne hlavní hvězda uvolněnější, dalo by se říct osmdesátkovou tvář své tvorby, a Hot Damn Thing a Black Cat Moan jsou rock n`rollové kusy, v nichž se Glenn pěvecky cítí slyšitelně nejlépe. Trochu melancholická balada Come And Go je vítaným osvěžením a přestože nejde o typicky hitovou záležitost, její předností je zejména hloubka Glennova přednesu. Finální návrat k energické podobě v Into The Fade pak už jen představuje velmi chutnou třešničku na dortu a potvrzení toho, že i po pětapadesáti letech kariéry Hughes odmítá principy stárnutí, a především, že dokáže držet krok s o mnoho mladší generací.
Ta by se mohla na Chosen učit, jak lze i v roce 2025 udělat skvělou hard rockovou desku, na které nechybí ohromující zpěv, ani skvělé hudební výkony. Po takovém albu by bylo loučení velmi těžké, protože kdyby v takové formě, která trvá už tři desítky let, natočil Hughes ještě řadu alb, žádné z nich by nebylo zbytečné a neplnilo by v jeho diskografii roli černého Petra.
