Rok 2025 je rokem Dream Theater, hlásají propagační slogany, zdůrazňující, že právě zkraje tohoto letopočtu je ztvrzen návrat ztraceného syna, bubeníka Mikea Portnoy, do lůna mateřské kapely. Portnoy je pochopitelně považován za jednoho z nejlepších bubeníků na světě, kdy jeho vliv nepřiznávají jen hráči v tvrdém hudebním ranku, ale i jeho velký přesah je cítit i v jazzu, funky a dokonce i vážné hudbě a pro Dream Theater byl v minulosti skoro až životně důležitý. Jeho neuvěřitelná hra šokovala nejpozději v roce 1992, kdy v singlu Pull Me Under předvedl takový výkon, že rockoví fanoušci na celém světě padali do mdlob a hudební publicisté tasili ty nejvyšší známky. Když pak kapelu v roce 2010 opustil, leckdo to přirovnat k tomu, že právě nad Dream Theater podepsal ortel smrti. To je však velice nadnesené, protože tahle kapela byla vždy o pěti extrémně talentovaných muzikantech a ne jen o bubeníkovi.
Bylo by velmi jednoduché šmahem zavrhnout éru, kdy na bubenické stoličce seděl Mike Mangini. To je totiž rovněž skvělý hráč (ačkoliv ne takový šílenec jako Portnoy) a kapela příliš nestrádala ani při studiové tvorbě. Jistě, The Astonishing je její nejhorší album, ale naopak Distant Over Time a koneckonců i A View From The Top Of The World lze směle porovnávat s alby (tedy kromě svaté dvojice Images And Words a Awake), které Dream Theater natočili s Portnoyem. Takže o bubeníkovi to opravdu není, ačkoliv je tento dva roky starý návrat logický a nadmíru smysluplný. Fanoušci jásali zejména z pocitu, že mají své ovečky znovu pohromadě a pamětníkům se líbil nostalgický nádech celé věci. Jenže kdyby comeback nenásledovalo dobré album, všechno snažení by přišlo vniveč. O tom, že Dream Theater mají docela slušně nabito, nakonec svědčil i pilotní singl Night Terror, který však, jak už to bývá, představil desku v tom nejlepším světle.
Zbytek však mohl zklamat, protože Dream Theater si, jak je jejich zvykem, vybrali opět tu obtížnější cestu k posluchačovým uším. Novinka Parasomnia totiž volí lehce jiné vyznění než poslední dvě desky, které šli směrem k větší srozumitelnosti a zdánlivému zjednodušování schémat. Zde kapela nabízí pravý opak, jakoby se se starým kumpánem oddala nekončícím progmetalovým orgiím, ve snaze demonstrovat, čeho všeho je s Portnoyem schopna docílit, když i ten v mezičase volil, v rámci The Winery Dogs i Sons Of Apollo, více přístupnější hardrockový model. Parasomnia je proto jeden z nejméně přístupných kousků v diskografii těchto Američanů, který navíc sází na velmi temnou atmosféru, podporující konceptuální schéma ohledně náměsíčnosti a nočních můr. Ostatně už jen obal vypovídá o tom, že tentokrát nepůjde o žádnou selanku a prosluněnou záležitost. Ostatně i zmíněná Night Terror zaskočila svým tvrdým metalovým soundem a temnými náladami, kam ale kapela vpašovala velmi výrazné melodie. To na jiných místech desky už tak samozřejmé není.
Druhý singl A Broken Man už naznačil, že po kytarové stránce více než o vzletných sólech Johna Petrucciho, ačkoliv ani ty nechybí, půjde zejména o riffovou záležitost, která bude dokonce nejtemnější a nejtvrdší deskou od alba Train Of Thought. V tomto duchu se nese i třetí singl Midnight Messiah, který skoro dokonale osciluje mezi tvrděmetalovým refrénem a odlehčenějšími slokami. Společně s baladickou Bend The Clock jsou tyto věci jakýmsi středobodem desky pro ty posluchače, kteří mají rádi přístupnější (dá-li se o něčem takovém v případě tohoto alba mluvit) formu Dream Theater. A to i s vědomím toho, že Bend The Clock rozhodně není ze stejného těsta jako opravdu hitové balady této kapely, jako Another Day, Hollow Eyes či Through Her Eyes a komerčně laděné skladby typu Innocence Faded či I Walk Beside You na této desce rozhodně své místo nemají.
Jak už bylo řečeno, zmíněné čtyři věci ukazují tu přívětivější tvář současných Dream Theater, protože pomyslná druhá polovina desky znamená pád do skutečné temnoty. Pokud pomineme nervní úvod v podobě instrumentální In The Arms Of Morpheus a zbytečný minutový předěl Are We Dreaming?, jsou tu dvě předlouhé kompozice, které jsou exhibicí všech čtyř instrumentalistů a které zpěváka Jamese LaBrieho trochu odsouvají na druhou kolej. V Dead Asleep si hlavní slovo bere Petrucci s Portnoyem, kteří si mezi sebou přehazují riffy a breaky jako za starých časů, ovšem skutečnost, že celá jedenáctiminutová skladba je postavena na pochodovém rytmu, do něhož, jako kladivo, buší Petrucciho kytara, ubírá celé věci na působivosti. Závěrečná The Shadow Man Incident, roztažená skoro na plochu dvaceti minut, je záležitostí zejména pro otrlé posluchače, kteří budou mít trpělivost stále a stále rozbíjet tvrdou slupku skladby. Přes ní ale proniknou dovnitř a právě tam se vyvoleným odkryje pravá podstata Dream Theater a smysl celého jejich konání.
Svou dramatickým a složitým zaměřením jako kdyby se Dream Theater chtěli vrátit zpět v čase až někam k albům Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory, Six Degrees Of Turbulence nebo snad i Systematic Chaos. Když bylo jasné, že více proti proudu času se už Dream Theater dostat nedokáží (taky už jim chybí Kevin Moore a nakonec i Derek Sherinian) a Images And Words s Awake zůstanou nepokořeny a tak odvážné dílo jako Falling Into Infinity už tahle kapela taky nenatočí, je asi přesně tenhle prostor ten, kde fanoušci chtěli kapelu mít.
