Že Deep Purple vydají nové album je vlastně už skoro takový zázrak, jako když s ním přijdou The Rolling Stones. Kapela se sice omladila o 45letého kytaristu Simona McBridea, který nahradil Stevea Morseho a tím věkový průměr značně klesl, ale fakt, že Ianu Gillanovi a Rogeru Gloverovi bude příští rok 80 a Ian Paice a Don Airey jsou pouze o tři roky mladší, je už znepokojující, stejně jako to, že od vydání debutu Shades Of Deep Purple uplynulo loni už 55 let. Jenže věk se zastavit nedá, ač se o to tahle kapela snaží posledních, dejme tomu deset let, opravdu vehementně. Fanoušci to jistě kvitují, ačkoliv je jasné, že každá nová deska už nemůže konkurovat legendárním klasikám In Rock, Machine Head, Burn nebo Perfect Strangers. Deep Purple se proto uhnízdili v jakémsi status quo, kdy posluchač ví, co od nich může očekávat, je s výsledkem spokojen, ale při procházce diskografií se vždycky spíše zastaví u starých kusů.
U novinky, nazvané poněkud záhadně =1, se především čekalo, co s letitou partou udělí příchod o více než mladšího kytaristy. Pro staré fanoušky bude jistě dobrým zjištěním, že Simon McBride má stylově blíže k legendárnímu Ritchiemu Blackmoreovi, protože se spoléhá více na riffy a chybí mu folkové a silně proamerické cítění jeho přímého předchůdce Stevea Morse. Na druhou stranu, stejně jako Morse, v přímém srovnání s Blackmorem rovněž pokulhává, protože na desce je jeho vliv upozaděný, když prim znovu hraje dvojice Gillan – Glover, za zdatného přispění Dona Aireyho. A stejně jako všem albům Deep Purple od poloviny 90. let, zde chybí onen punc soutěživosti a vzájemné nevraživosti, která hnala kapelu kupředu až sebevražedným tempem, ačkoliv fanoušek na tom vždy vydělal. Je znovu znát ta atmosféra alb typu Purpendicular, Rapture Of The Deep nebo Infinite, kdy v kapele vládně klid a mír, což však nikdy pro Deep Purple nebylo to správné tvůrčí prostředí.
Proto i „=1“ zní bezpečně a vlastně tím navazuje na desky z posledního čtvrt století. Důležité proto je že tím nevykazuje ani známky stárnutí a když pomineme klipy, v nichž zub času samozřejmě znát je, mohli takovou desku jako je tato, natočit Deep Purple klidně před 20, 25, možná i 30 lety. Prostě od odchodu Blackmorea, kdykoliv. Album má sice poněkud rozpačitější, ztuhlý start v podobě Show Me, kde se dávná energie ztratila ve středním, nepříliš záživném tempu, ale nakonec to vypadá pouze tak, že se kapela v úvodní věci rozehřívá a dostává do tempa. A Bit On The Side už je o poznání svižnější a i sám Gillan sbírá ve svém hlase své přednosti a i když už samozřejmě nevystřeluje ke hvězdám, jako v Child In Time nebo Fireball, i ve svém věku předkládá důkaz, že má na to ještě obstát jako borec rockové extraligy. Se Sharp Shooter se už kapela dostává do obvyklého provozního stavu a začíná sázet jednu silnou skladbu za druhou.
Pilotní singl Portable Door se nakonec prezentuje jako hitovka a výkladní skříň současných Deep Purple, načež podobnou sílu ukazují i zbylé dva singly Pictures Of You a Lazy Sod, které potvrzují to, že z desky kapela vytáhla skutečně reprezentativní vzorky. Mezi ostatními se pochopitelně najdou i méně výrazné vzorky jako třeba I`m Saying Nothin` nebo Now You`re Talkin`, které jsou se zmíněnou Show Me tím nejslabším z celého alba. Na druhou stranu zafungují i méně protěžované kusy v podobě baladických If I Were You a I`ll Catch You, přestože druhá jmenovaná místy až příliš připomene dávnou Wasted Sunset z alba Perfect Strangers. Když pak kapela, po úvodním kytarovém náporu, uzavře desku v podobě Bleeding Obvious ve smířlivém duchu, převládne nad celým materiálem spokojenost. A to je nakonec po skoro šedesáti letech kariéry velice důležité, protože Deep Purple znovu nezklamali.
Dohady fanoušků, zda je o poslední album, jsou zatím předčasné. Na jednu stranu je tu sice vysoký věk hlavní čtveřice, ale na stranu druhou se muzikanti zatím těší dobrému zdraví a touha společně tvořit, je zjevně stále dost silná. Navíc poptávka po původním duchu sedmdesátých, je stále dost silná a kdo jiný než Deep Purple, ji stále ještě dokáží uspokojit.
