Trvalo to 51 let, než se právoplatně vrátila skoro celá někdejší sestava kapely Alice Cooper a tento její návrat proto nyní lze brát trochu jako symboliku, kdy se na konci kariéry Vincent Furnier, čili samotný Alice Cooper, vrací v čase ke svým kořenům a také trochu jako nostalgii, která je starcům, kteří se před více než půl stoletím do krve rozhádali, vlastní. Samozřejmě u toho už není kytarista Glen Buxton, který dojel na svou letitou alkoholovou a drogovou závislost, zkombinovanou s těžkým zápalem plic, už v roce 1997, ale jinak se sešla kompletní čtveřice, která kdysi přísahala, že už nikdy spolu nevkročí do jedné místnosti. To sice porušila už před lety, když se všichni objevili v pár skladbách Coopera sólového alba Welcome 2 My Nightmare z roku 2011, ovšem nyní jde o zcela něco jiného. Novinka The Revenge Of Alice Cooper se totiž neprezentuje jako sólová práce hlavní hvězdy, nýbrž jako dílo znovuobnovené kapely téhož jména.
Navazovat jistě je na co, protože zejména staří fanoušci si jistě pamatují sílu alb Love It To Death, Killer či Billion Dollar Babies, které tahle kapela vytvořila na začátku 70. let, ovšem otázka, zda bude tahle parta po tolika letech ještě schopna podobného výkonu nebo zda bude působit v dnešní době relevantně, je velmi křiklavá. Navíc v porovnání s celou Cooperovou diskografií a zejména pak z obdobím alb Trash a Hey Stoopid je jasně znát, jak jeho tvorba ze 70. let zestárla a proto už od začátku tohoto projektu bylo jasné, že půjde o nahrávku určenou pamětníkům či nenapravitelným nostalgikům. S tím si však pánové Cooper, Michael Bruce, Dennis Dunaway a Neal Smith, hlavu příliš nelámou, protože je jasně slyšet, že tuhle desku natočili hlavně pro sebe. A aby byla iluze rockové prehistorie dokonána, u všeho je také Bob Ezrin v roli producenta. Ovšem ani jeho přítomnost nedokáže z celé desky udělat něco, u čeho by měl posluchač pocit výjimečnosti.
Čistě formálně tahle deska není vůbec špatná, ale jejím největším problémem je právě ta hra na minulost, kdy z ní zastaralost a absolutní nemodernost zapáchá na sto honů. Ostatně i skladby samotné nejsou žádnými velkými hity, protože i když si vzpomeneme právě na dobu před více než 50 lety, dokázala tahle parta napsat například School`s Out, I`m Eighteen, No More Mr. Nice Guy nebo BIllion Dollar Babies, je nutné konstatovat, že tak výrazná na téhle desce není ani jedna věc. Slibný začátek v podobě Black Mamba a Wild Ones se totiž začne velmi brzy rozmělňovat a kapela začíná působit unaveně, kdy ji v tomto stavu udržuje i Ezrin, který jako kdyby byl u celého procesu tentokrát jen do počtu. Ostatně neodvedl nijak přesvědčivou práci u posledních Cooperových sólovek Detroit Stories a Road a neodvádí ji ani zde, kdy spíše muzikanty nechává rochnit ve vlastní historii, místo snahy o vytvoření hitových momentů, které by albu dodaly výrazné skladby.
Najde se zde pár dobrých věcí, ať už jsou to zmíněné úvodní dvě skladby, skvělá Blood On The Sun, Up All Night, One Night Stand či Michaelem Brucem odzpívaná Famous Face, ale skutečnost, že je kapela umístila do první poloviny desky, nahrávce spíše škodí. Poté se totiž ukáže, že tolik nápadů, aby kapela utáhla celou skoro hodinovou kolekci, nemá ani náhodou a kromě výtečné, závěrečné See You On The Other Side (její název v kombinaci s řadou okolností vyvolává až osudové mrazení), jde v případě skladeb Money Screams, What A Syd či Inter Galactic Vagabond Blues jen o mlácení prázdné slámy. Situaci nezachrání ani coververze I Ain`t Done Wrong z druhé desky britských Yardbirds, která vlastně jen zdůrazňuje vousatý charakter celé desky, která v porovnání se starou klasikou, na jejíž roveň ji Alice Cooper staví, obstát nemůže.
A Alice samotného nejde však o nic překvapivého. O něco podobného se pokusil už několikrát, zejména v roce 2011, kdy se mu druhý díl slavné Welcome To My Nightmare rovněž příliš nepodařil. To vlastně žádné z alb od dob Dragontown, protože vždycky když Alice zvedl hlavu jako s dílem Along Came A Spider či Paranormal, natočil poté opět nějaký ten průměrný kousek. Ovšem tentokrát, když jde už o třetí kvalitativně podobné dílo v řadě, se už zlepšení příliš nevyhlíží a to ani v kontextu historických konotací.
