Jestli letos na jaře se zdálo, že s Aerosmith je jednou pro vždy konec. Nedokončené rozlučkové turné, které zhaslo nečekaně kvůli vážnému poškození hlasivek Stevena Tylera, s jevila jako nepěkná, leč definitivní tečka za úchvatnou 50letou kariérou a ticho, které po tomto oznámení následovalo, naznačovalo, že fanoušci této bostonské legendy mají už smůlu a Aerosmith budou žít už jen pouze ve vzpomínkách. Jenže pak přišla akce Back To The Beginning kde se na prahu léta loučil Ozzy Osbourne se svou kariérou (a jak se brzy ukázalo, tak i se životem) a v tomto případě platí, že kde jedno končí, něco jiného začíná. Vystoupení Stevena Tylera na této akci bylo naprostým zjevením, kde tento 77letý pardál zastínil všechny své mladší kolegy a prezentoval se, jako kdyby byl na vrcholu sil. Otázka, zda se Aerosmith vrátí zpět a alespoň dokončí nedodělané turné, začala kolovat internetem hned druhého dne.
Uplynulo pár měsíců a Aerosmith jsou zpět. Sice trochu jinak než se čekalo, ale zato s novým studiovým materiálem, což z celé věci dělá jednu z událostí roku na hudební scéně. Jde sice jen o EP, na kterém se Tyler o vokální party dělí s britskou hvězdou současného pop-punku Yungbludem, ale přece jen, už pouze to vydání alba je něco zcela nečekaného. Skutečnost, že Aerosmith, kde zatím bubeníka Joeye Kramera nahradil na studiové bázi bývalý člen Guns N`Roses Matt Sorum, dnes v jednom studiu skotačí právě s Yungbludem ale náhodná není a znovu odkazuje na Ozzyho červencovou rozlučku. Tam totiž na sebe Yungblud strhl tolik pozornosti, že s si s ním po Osbourneově smrti Tyler zazpíval i slavnou Mama I`m Coming Home a to už byla ruka v rukávě. Ke společné desce v té chvíli bylo už velmi blízko. Zda zůstane jen u EP One More Time nebo bude spolupráce pokračovat, je zatím ve hvězdách, zejména vzhledem k věku všech čtyř zbylých členů Aerosmith. O společnou chemii totiž nejde, ta jim sedla výborně.
Jestliže poslední studiovka Aerosmith Music From Another Dimension! znamenala lehké zklamání, protože neobsahovala žádný velký hit, žádný hitparádový blockbuster, který by navázal na majstrštyky z minulosti, zde je situace jiná. Jistě za to může i Yungbludova náklonnost k lehčím formám rocku, ale ke slovu se zde dostává spíše komerčnější stránka Aerosmith. To může fanoušky drogových alb sedmdesátých let trochu odradit, ale zase na druhou stranu, ti co kdysi s kapelou slavili obrovský comeback s trojicí desek Permanent Vacation, Pump a Get A Grip si přijdou víc na své než při albu z roku 2012. Komerční potenciál totiž už ukázal pilotní singl My Only Angel, což je sice v podstatě neškodná věc, ale určitě největší hit, jaký pod hlavičkou Aerosmith vyšel od skladby Jaded z roku 2001.
My Only Angel ale není nejlepší skladbou této zatím krátké spolupráce. Problems, kde větší otisk nechal Yungblud zní zajímavěji a mnohem moderněji a přestože jí výrazně škodí přebuzený zvuk v jejím závěru, její melodie se jeví trvalejší. Naopak Wild Woman jde až ke kořenů hard rocku a cítit v ní lze jak začátky Aerosmith, kdy byla tato kapela nepokrytě ovlivněna Led Zeppelin. Znovu je zde však velmi zapamatovatelný refrén, kde hlasy obou zpěváků splývají v jedno a vytváří jedno ze zásadních míst této krátké nahrávky. Hvězdnou chvilkou pro všechny zúčastněné je pak balada A Thousand Days, která má všechny typické atributy klasického hitu Aerosmith, včetně skvělých kytarových harmonií Joea Perryho a znovu velmi silných dvojhlasů obou zpěváků. Vzhledem k tomu je pak už nová verze klasické aerosmithovské Back In The Saddle už jen pouhým dovětkem, který nedokáže původní verzi z alba Rocks překonat ani v nejmenším, ač v ní Tyler předvádí nejlepší výkon z celé nahrávky. A i proto se nejedná o zcela zbytečnou záležitost.
Pokud budeme hodnotit pouze hudební a vokální stránku, dopadla tato záležitost možná až nad očekávání dobře. Obsahuje poznávací atributy jak Aerosmith (ty jsou dominantnější), tak i Yungbluda, které však krásně zapadly do sebe a vytváří lehce odlišný výsledek, ač velmi uspokojivý. Celý projekt má ale ještě jinou stránku, symbolickou. V těchto pěti skladbách totiž dochází k demonstrativnímu předání žezla mezi generacemi, protože ať chceme nebo ne, je třeba si přiznat, že legendám jako Aerosmith zbývá už pouze sakra málo času.
